XXVIII.
Dlouhoočekávanýdenkonečněnastal.MoježenaLenkaFulínová
bylapoodevzdánídiplomovéprácepozvánanajejíobhajobu.Nastal rozhodujícífinišvcílovérovince,jakbysnadnapsalnějakýsportovní deník,aleskutečnost,žesenervozitazvyšovala,bylaznátnakaždém kroku.Mojevědeckápracovniceokupovalanášcelýbyt5+1avedle květin se po stolech, křeslech, kobercích a dalších odkládacích
plochách, ať již ktomu původně určených, nebo neurčených, povalovala řada rozevřených knih, učebnic, skript, dále papírů
počmáraných nejrůznějšími čarami nápadně připomínajícími hieroglyfy. Naše komunikace se omezovala pouze na nejnutnější
otázkyanejlépejednoslabičnéodpovědi.
Ráno před obhajobou se moje žena Lenka Fulínová zamkla vkoupelněadelšídobusevěnovalasvézevnístránce,neboťvnitřní duchovnístránkabylajižzcelapopsaná,jejíkapacitabylapřekročena, ikdyž nelze podat objektivní důkaz, neboť skutečně ověřitelná objektivnímetodaneexistuje.Několikrátjsemsepodobnouteorií zabývaljižzadobsvéhostudia,neboťačkolivjsemsepravidelněučil nazkoušky,výsledkytomupřílišneodpovídalyapřijednézkoušcese mědokoncezkoušejícíptala:„Jakdlouhojsteseučil,vyjstetomumoc nedal,co?”
Odpověděljsempopravdě,žečtrnáctdnůanocíjsemleželve studiuapoctivěseučil.Lečmojesnahanedošlauznání.
„Aspoň nelžete,” řekla examinátorka a já žmoulal smutně svůj výkazostudiu,zatímcomůjspolužák,kterýsenalátkupodívalažden předzkouškou,dostalvýbornouapanídocentkajejještěpochválila seslovy:„Vidíte,tadyzkolegysivezmětepříklad!”Vtéchvílijsem prahlponějakékonkrétnívědeckémetodě,kterábydokázalamoji snahuamnožstvívynaloženéduševnínámahy.Kdybychštípaldříví, snadbyzamnoubylvidětkuspráce,aletakhle.
MoježenaLenkaFulínováopouštělakoupelnujenvechvílích, kdy odbíhala na zařízení vtěsném sousedství. Když se zoné místnůstky,snadsejítakéříkáSchönbrunn,zpietynacísařeFranze JosefaI.apamátnouvětuzHaškovaŠvejka,vracelaasipošesté,řekla:
„Ježišmarjá,játonepřežiju!ZvracímjakoAlík!”,přičemžproslovo zvracím použila hovorovější výraz. Ani jsem se jí nedivil, neboť představa, že bych měl předstoupit před slovutnou komisi pánů profesorů,ikdyžjsemoživotěadíleVilibaldaVlčihyvědělmnohé, takévmémzažívacímústrojívyvolávalanejedenbiologickýpochod.
Kdyžjsmepakvstupovalidoposluchárny,kdemoježenaLenka Fulínováuděláposledníkroknasvémprvnímstupnivědeckédráhy, vypadalajakonezralýplodnašichjabloní.Vyhověljsemjejížádostia podobuobhajobyjsemnebylvposluchárněpřítomen,alepouzejsem postával na chodbě. Spříchodem každého zahloubaného vědce, docentačiprofesoravemnězrálamyšlenka,jestlijsempřecejenom nemělpodpořitsvojiženuLenkuFulínovoupřímovposluchárně, neboť přesila moudrých hlav byla výrazná, 11:1. Jen mně vrtalo hlavou,žemezivědeckýmipracovníkynenížádnáženavědkyně.
ZřejměbudeLenkaFulínováprůkopnicí.
Vdobě,kdypředsedaporotyzahájiljednáníkomiseapředstavil mojiženuLenkuFulínovou,cožjsemjennejasnětušil,neboťjsem
přesdveřeučebnyzaslechlkaždédruhéažtřetíslovo,sevméhlavě
honilynejrůznějšímyšlenky.Cosivemnězrálo,aleobávaljsemse, žetonenížádnábadatelskámyšlenka.Zapárchviljsemmuselsesvým výplodemodběhnoutdoSchönbrunnu.Naštěstísemněuleviloadalší výplody již nenásledovaly. Pouze jsem si na zápěstí přeměřoval tepovoufrekvenciaprovádělpřídatnádechovácvičení,cožsezájmem sledovalapanísekretářka.Bohuželnatomtomístěnemohuuvéstjejí jméno, ne snad proto, že bych se jejím vyzrazením vystavoval nebezpečí soudního stíhání, ale především proto, že toto jméno
neznám a nepodařilo se mně jej zjistit, což považuji za jeden zhlavníchnedostatkůsvéhovědeckéhopozorováníoživotěadílemé ženyLenkyFulínové.
Onablíženespecifikovanápanísekretářkacochvílipřibíhalake dveřímposluchárny,zprvusnadproto,žesedomnívala,žeseomě pokoušíinfarktmyokarduachtělamněposkytovat prvnípomoc. Pozdějisimějižnevšímalaasoustředilasenaobhajobu.Kdyžjsem zmučenduševnítrýznítrpěljižasihodinuapůl,opětpřišlaonažena, podívalasenahodinkyapotomnaměařekla:„Bóže,dneskajimto trvá!Užjsemmělajítdomů!”
Jejíslovapůsobilajakozaklínacíčarovnáformule,neboťběhem několikadesíteksekundserozletělydveřeposluchárnyavyšlamoje
ženaLenkaFulínováopoznánízelenější,abykonstatovala,žetosnad dobředopadne.
Ukázka elektronické knihy