„Tojemijedno!Jetotvůjproblém.Tvůja jeho.Mnětomůžebýt, atakymitoje,úplněukradené.“
Věnujemiposlednípohledplnýpohrdáníazároveňbolesti,za kteroumůžujá,aotevředveřeauta.
Nedokážunajítvhodnáslova,kterýmibychhozastavilaapřiměla ho,abyměvyslechl.Protuhlesituacinejspíšžádnávhodnáslovaani neexistují.Přešlápnu,jakměkamennádlažbastudídonohou,apřes rtysemiproderehlasitévzlyknutí.AnitoDaliboraovšemneobměkčí.
„Bylastoty,kdotocelézkazil!“připomenemi.„Atím,žetodítě dášpryč,rozhodněnicnespravíš.“Následněnasednedoauta.Nežse stačímvzpamatovat,zahlédnuužjenzadnísvětlanakonciulice.
Stojímtamspusoudokořánapohledemupřenýmnamísto,kde vzatáčcezmizel.Jenmatněsiuvědomuju,ženaměbabičkavolá.
Cítím,jaksenaděje,kteroujsemsitěchněkolikdnůpěstovalajako vzácnýpoklad,opětrozplývá,azlijeměvlnazklamání.
Babička na mě znovuzavolá a vyzve mě, abych šla okamžitě dovnitř.Jejídůraznýtónměprobereztransuajáserozhlédnuokolo sebe.Teprveteďmidojde,žejsmesDaliboremvuliciztropilipěkné pozdvižení. Všichni sousedé nás nenápadně šmírují oknem. Starší manželskýpárnaprotisepakužnesnažíaniožádnoudiskrétnost.Bez jakýchkolivrozpakůseobavyklonilizokna,abyjimnáhodouněco znašehorozhovoruneuniklo.
„Dobřetitak,“zasyčítaženskáškodolibě,kdyžsivšimne,žejejí trup vystrčený zokna upoutal mou pozornost. Její manžel ji sice šťouchneloktemdožeberahlasitěnapomene,aťjezticha,alezjeho
úšklebkupoznám,žesnísouhlasí.
Seberuzezeměmalýkamínekanaštvanějímmrštímpřesulici, přičemždoufám,žejednohoznichtrefím.Smouschopnostíházet věcmi však přistane uprostřed silnice. Oba manželé se zatváří pohoršeně a začnou jeden přes druhého vykřikovat něco onevychovanosti. Jako by poslouchání cizích rozhovorů a jejich komentováníbylosnadpříklademdobréhovychování!
Nadechnuse,abychnanětakyněcozakřičela.Kolemramense mivšakovinebabiččinapaže.
„Tohlenemácenu,“proneseklidně,čímžmivtomzabrání.„Ty takjediněopravdusejmou,jennemalýmkamínkem,alepořádně velkoucihlou.“
Hořceseušklíbnuanechámseodvéstzpět dodomu,kdemi babičkauvaříčajnauklidnění.Pomaluhousrkávámacítímse,jako bychselhala.Apřitomselháníprohrálasvounejdůležitějšíživotní bitvu.
Znovu naťukám číslo a zmáčknu symbol vytáčení. Ozve se vyzváněcí tón a já zatajím dech. Teď už by to konečně mohl zvednout.Vždyťtozkoušímminimálněposté!Nodobře,přeháním.
Aletakpodesátéurčitě.Výsledekjeovšempořádstejný.
„Nechcitidotohonijakkecat,“začneopatrněEvaanejistěke mnězatěkápohledem.
Nejradšibychodsekla,aťtedadržíhubu,alekousnusedojazyka apouzesenanivyčkávavězadívám.
„Anitinechcibrátnaděje,“pokračuje.
Vidímnaní,žesesnažípečlivěvolitslova.
„Aleopravdusebojím,žepotomminulémvýstuputitelefonjen taknezvedne.“
Schválněvynechalajehojméno.Ví,jakmocmějehovyslovení dokáže rozrušit. Poslední dobou jsem nadměrně přecitlivělá. Uvědomujusitoaobčastímlezunanervyisamasobě.
Oscéně,kteroujsmetusDaliborempředdvěmadnypředvedli, samozřejmězachvílivědělacelávesnice.Nejspíštobylotonejvětší vzrušení,jakétadyzažilioddoby,kdypředpětiletypoliciepřijela zatknouttéměřosmdesátiletoupaní,kterásipěstovalanazahrádce marihuanunasvérevma,párrostlinekjívyrostlodopoměrněvelkých keřůanovísousedijinapráskali.Mojesestřenicesetopakdozvěděla ještězateplaodtébábyodnaprotiazaslechlajsem,jakjítozamými zádydetailnělíčíiteta.