časodčasuobjevovali,abyzajistilipevnýřád,alepostupemčasuse vytratilianezbyloponichnicvícnežlegendy,“dokončilajsemsvé vyprávěníprávěvokamžiku,kdyjsmestálipředhlavníbránou.Oba dvajsmevzhlédliatiševstřebávaliatmosféruRuin,kterésepřednámi vtom šeru hrůzostrašně tyčily, jako by chtěly dát mým slovům děsuplnýnádech.
„To bylo… děsivý. Atrochu deprimující,“ prolomil rozpačitě ticho.„Jsidobrávypravěčka.Mámztebehusinu.“Nadůkazsvých slovsivyhrnulbundu.Opravdumělnaježenéchloupky.Usmálajsem se.Rádajsemvyprávělapříběhy,ikdyžtentobylponěkudponurý.
„Myslíš,žebytotakskutečněmohlobýt?“
„Možná.Víš,coseříká…Nakaždémšprochupravdytrochu. Koneckoncůojezdcíchsemluvíimezismrtelníky,ikdyžponěkud jinak,“podotklajsem.
„Nathanříkal,žesetakypovídá,žejezdcijsoustálesnámi,jen onichnevíme.“
„Tahleverzesetutakyvykládá,aleotomdoopravdypochybuji. Ikdybyjezdciskutečněexistovali,nemyslímsi,žebybylizrovnazde.
MístjakojsouRuiny,jevíca stínový svět jeobrovský.Pročbysvou existencimělitrávitzrovnatady,byťbytobyltřebajenjedenznich?“
RuinyserozprostíralynadúzemímEvropy.Ostatníkontinentyměly svévlastnícentrályasoustředilysenadušenajejichúzemí.Mocjsme toho onich nevěděli, protože jsme se do kontaktu dostávali zřídkakdy.Většinoujsmesepotkalipřipřírodníchkatastrofáchnebo běhemvelkýchválek.Akdyžužjsmenasebenarazili,nemělijsme mocčasunavykládání.
„Stínový svět?“nadzvedlobočí.
„Světnahranici.Promiň,nějakjsemsevžiladopříběhu,“usmála jsemse.
„Takžesinemyslíš,žesejednohodnepodívášnahorizontatam spatříšsinavéhokoně?“ušklíblse.
„Aniohnivého,bíléhonebočernéhojakonoc.Pokudseovšem vRuináchzasenerozjedechovkoní.Tobyspakmožnánějakého bíléhonebočernéhokoněviděl,alenebylibyto ti koně.“
„No,obávámse,žemětapředstavanatolikvystrašila,žetěbudu musetpoprositodoprovoddospolečenky Arhabonů,“proneslnaoko vyděšeně,aleutohoseusmíval.
„Sámsisřeklotenhlepříběh,aležejsitoty…“protočilajsemoči avydalasedotohonašehodoupěte,vekterémbychuvítalaplynový kotel.Ano,zohněvkrbubylosicejinéteplo,alenachodbáchbyla zima,anevkaždémkrbuvespolečencesetopilo.„Stejnějsemchtěla jítzaTessou,“dodalajsem,kdyžsenaměpořáddívalautohose nepřestávalusmívat.Nepatrněmězmátlajehodobránálada.Ještěpřed chvílíbylzamyšlený,aleznenadánívypadalrozjařeně.Možnáhotaky lákalavidinakrbu.
„AcovůbecNathanpohledávávkřídle Arhabonů?“
„Nevím,asitammělsněkýmsraz,“mávlnadtímrukouzrovna vokamžiku,kdyjsmevstoupilidohaly,kdenanásužčekalRufus připravenýnakoncert.Přidalajsemdokroku.Dneskajsemnaněj nemělanáladu.
Rufusbylnášmístníblázen,který serozhodlpřivítatkaždého příchozího smrťáka zběsilým třískáním do trianglu. Ačkoliv jako
hudebníkstálzastaroubačkoru,mělnádhernýhlasajednouvroce, běhempodzimnírovnodennosti,námzpívalpísněozdejšímživotě, událostechalidech,kterésámsložil.
Zastavilajsemsenaprahuspolečenkysúmyslemrozloučitsea vydatsezaTessou,aleRobměchytilzaloketaotočilsměremdo místnosti.
Bylajsemnatolikvšokuztoho,cojsemviděla,žejsemúplně zapomnělanajehodotekajenzíralaspusoudokořán.