říkala i to — ale šeptem a do ucha, protože tak se má o kurevských věcech mluvit —, že když děvčata líbáte tam dole, také chutnají po uzených švestkách, a proto je to chuť, které žádný hoch neodolá. Matějka se už jen při takovém pomyšlení červenala, avšak jedné noci, když snila o bratrech Foksových, o každém zvlášť i o obou naráz, vyzkoušela, jak sama chutná. Chuť to byla zvláštní, trochu slaná, trochu připomínala nezralé jablko, a určitě v ní nebylo ani stopy po švestkách. Ale kdo ví, možná to chlapci vnímají jinak.
O kolednících tedy jako by nikdo nic nevěděl, ale věděli to všichni. Povídalo se, že všechno bude jinak než dřív, protože starší koledníci sešli, loupalo je v kříži a pár z nich už nemohlo pít, a co by to bylo za koledníka, kdyby do sebe nevyklopil pohárek domácí pálenky. S pomlázkou proto mohli chodit i mladší, žádnému z nich nebylo víc než pětadvacet zim, a ti ohlašovali koledu, jakou vesnice ještě neviděla. Pozvali dokonce guslara ze sousední vsi, uhlazeného Jontka Gacu, a dudáka, jehož jméno si Matějka nezapamatovala; měla to totiž být koleda s opravdickou muzikou.
Nikdo tedy nevěděl, co čekat, kromě toho, že se chystalo něco velkého.
Rodina Lubaśových byla přesvědčená, že koledníci navštíví jejich chalupu jako první, tak tomu bývalo pokaždé. Jejich dům stál na východním okraji vesnice a tam měla koleda začínat, na východě se totiž probouzí slunce a vstává měsíc a všechny hvězdy se pohybují z východu na západ. Na té straně světa sestoupil Pán Bůh na zemi, tam zemřel a vstal z mrtvých. Na východě se rodí harmonie a pořádek světa, z východu přichází světlo a naděje. Nikdo ještě neslyšel, že by něco dobrého připutovalo ze západu.
Lubaśovi se proto nepodivili, když venku zaržáli koně a rozlehlo se bušení na dveře. Starý Lubaś, otec Matějky, právě doléval ovocnou pálenku horkou vodou s medem a k tomu přidal trochu citronové šťávy a kůry. Pro citrony se speciálně vydal do Jasła na jarmark, ten nejdelší v roce, co začínal na polské Vánoce a končil na rusínské. Když všechny Lubaśovy dcery, a bylo jich pět, uslyšely bouchání na dveře, radostí zapištěly. Otec rychle rozlil nápoj do nedělních pohárků s malovanými chrpami a s jedním v každé ruce uháněl do síně.
Vešli bez pozvání, šest chlapů v zasněžených kožiších a pláštích z kuní kožešiny. Límce měli vyhrnuté tak vysoko a čepice stažené tak nízko, že jim sotva byly vidět mrazem zmodralé nosy a ojíněné kníry. Ten, který vstoupil první, sebral Lubaśovi pohárky z ruky, jeden do sebe vyklopil sám a druhý podal kumpánovi.
„Dobrá, chlapi,“ zabručel. „Jdem dál.“
Posadili se ve světnici ke stolu, všech šest. Kožichy si nesundali, jen z čepic setřepali sníh. Lubaśovi a jejich dcery stáli celí zkoprnělí a civěli, jak se příchozí uvelebují na lavicích.
„Co tak vejráte? Nalejte všem, jak se sluší, po cestě jsme zmrzli. No, alou.“
Starý Lubaś se beze slova pustil do rozlévání alkoholu a Matějka přejížděla očima po kníratých tvářích cizinců. Žádný z nich nebyl ani Poldek Foks, ani jeho bratr Ignaś, ba ani guslar Jontek Gaca.
Maličká Rozálka, nejmladší z celého Lubaśova dívčího potomstva, se jako jediná neznámých nepolekala. Hihňala se, k jednomu z mužů přišla blíž a zatahala ho za povislý knír. Cizinec zavrčel a uhodil dítě do tváře, až se odkutálelo
ke kamnům a spustilo hrozitánský jekot. Lubaśová rozzlobeně nakročila k lotrům, protože copak to jde, děti přece může bít jen jejich vlastní otec.
„Nech toho, mámo,“ zamumlal Lubaś a nalil do pohárku dalšímu z hromotluků, asi nejmladšímu, protože měl nejkratší knír. „No, Sobku, jak je na statku? Jen řekni.“
A teprve tehdy Matějka v nejmladším příchozím poznala buclatého Sobka Kulpu, kterému se všichni mladí ve vsi tak trochu posmívali, protože byl natvrdlý. Loni odešel na siedliský statek do služby, ačkoli nikdo přesně nevěděl, v čem ta služba spočívala. No, tak teď už to věděli.
Sobek zrudl a přihnul si z pohárku, ale muž, který byl zjevně jejich vůdce, mu uštědřil pořádný šťouchanec do boku.
„Neslyšíš, že se tě hospodář ptá? Nebuď skoupej na slovo, povídej, jakpak je na statku?“
„Líp než v rodný chalupě,“ vykoktal Sobek.
Zbylých pět se zařehtalo.
„No, a teď pověz hospodáři, proč jsme přijeli.“
„Ale Mychajle, jak mám… Řekni to ty.“
„Mluv, do prdele, dokud to myslím po dobrým.“ Mychajl, vůdce, co pracoval na statku jako dráb, se rozmáchl, zabodl nůž do stolu a nechal ho tam, zapíchnutý a lehce se chvějící.
„Přišli jsme pro zásoby,“ pronesl Sobek hlubokým hlasem, ale nikomu z Lubaśových se přitom nedíval do obličeje. „Pro obilí, koláče a med.“
„A pro…?“ napověděl Mychajl.
„A pro holky na šukání.“
„Hlavně hodně a hlavně šupem, jinak zapálíme celou chalupu!“ zavrčel další z mužů.