Růžena N. dále popisovala, jak vypadá běžný pracovní den jí a jejího manžela, který byl také úředník. Jak sama musí vstávat v pět hodin ráno, připravovat pro sebe i pro manžela věci do kanceláře a vrací se v pět hodin odpoledne do studeného domu, kde musí vařit, uklízet a ještě chodit na nákupy. „Za těch 8 a 1/2 hodiny plus dvě hodiny cesty do úřadu a zpět, jsem tak unavena, že bych raději zavřela oči, ale já zatím musím ve chvatu shánět nákup a umíte si snad představit[,] jak se nakupuje, když je ještě mnohých věcí nedostatek, večer. Manžel se ženil proto, mimo jiné, aby se zbavil těch blafů ze závodní kuchyně a hostinců.“ Po večeři musela prát a zašívat oblečení — jinak by praní připadlo na neděli a neměla by kdy jít do divadla. „[Z]a to, že pracuji pro dvouletku, obětuji klid svého manželství[,] a o to[m], že tady dávám to nejcennější[,] co člověk má — své zdraví — už ani nemluvím. A to by ještě chtěli populaci, ženy využít jako pracovní síly, aby měli děti, v bolestech [aby] je rodily. Je dvouletka[,] tak ať dělá za málo v zaměstnání, v domácnosti také a hlavně ať mlčí.“ Růžena N. zřejmě ještě neměla vlastní děti, ale měla to v plánu, i když si nebyla jistá, jak se jí podaří skloubit povinnosti matky a pracující ženy. Všímala si, jak jsou někteří její bezdětní nadřízení k lidem s dětmi drsní a bez soucitu, a navrhovala, aby byli povyšováni pouze muži od rodin. „[N]ebude mít pochopení přednosta bezdětný, ten nemá lidský cit, poněvadž je to člověk poživačný, sobecký[,] pro to nemá děti[,] a tyto krysy by se měly vyhubit z lidské společnosti.“ Růžena N. ministra dále vyzývala: „Snad ještě má spořádaná naše česká rodina, kde žena byla strážkyní krbu a útěchou všech členů, pro národ význam. Či dorazíme rodinný život po způsobu Východu?“ Definitivní obrat na východ zemi čekal za necelý rok.
Veřejná rodina: Kolektiv a rovnost v dlouhých 50. letech
Od poloviny roku 1947 se ve společnosti vyhrotilo napětí.
Sovětský svaz československou vládu nutil, aby odstoupila od Marshallova plánu, který jednohlasně přijaly všechny politické strany. Úrodu ten rok zničilo mimořádné sucho, takže byl nedostatek potravin, rozjel se černý trh a distribuce potravin byla nerovnoměrná. Mezi lidmi narůstal hněv a někteří jej obraceli proti Komunistické straně, která odpovídala populistickými opatřeními. Ta ale blokovali její koaliční partneři. Moskva své československé soudruhy kárala za nedostatečně pevný přístup, na což Komunistická strana mohla odpovědět jedině odhodlaným postojem „kupředu, zpátky ni krok“. Po vnitrovládních střetech v únoru 1948 někteří nemarxističtí ministři rezignovali na své funkce, protože doufali, že vláda padne a budou vypsány nové volby. Členům vlády, kteří odešli, se ale nepodařilo získat většinu a vláda setrvala. Prezident pod tlakem masových demonstrací doma a apelech z Moskvy rezignace přijal a komunistický předseda vlády na uvolněná místa dosadil poslušné členy kabinetních stran.46 Komunistické převzetí moci tak bylo legální, i když obešlo volební proces, a nenásilné, navzdory tomu, jak důležitou roli sehrály výhrůžky násilím čerstvě zformovaných „lidových milicí“I nebo Sovětský svaz. Je tedy možné říct, že „komunistické převzetí moci v Československu bylo ústavní i revoluční“.47
Když se Komunistická strana chopila moci, změnily se důvody pro udílení občanství i další nároky. Občany teď byli ti,
I Lidové milice vznikly 21. února 1948, aby KSČ pomohly v předpokládaném boji o moc v zemi. Byli v nich hlavně dělníci a dělnice a jejich úkolem bylo chránit továrny před jejich kapitalistickými majiteli a bránit boji proti komunismu. Lidové milice zůstaly jednou z represivních složek komunistické vlády až do pádu režimu v roce 1989.
kdo se mohli prokázat „národními a vlasteneckými zásluhami“I a podíleli se na pracovním provozu. Občané také získali rozšířená sociální práva: lidé měli především právo na zaměstnání a dovolenou, jejich dobré životní podmínky měla zajistit všeobecně dostupná zdravotní péče, ve stáří měli dostávat důchod, který zaručoval stát.48 Byl zaveden všeobecný zákon o národním pojištění, který pokrýval všechny životní situace nemoci a mateřstvíII (prostřednictvím zdravotního pojištění) a stáří, nemohoucnosti, zranění nebo smrti (prostřednictvím důchodového pojištění), coby „gest[o] nové moci, která chtěla prokázat vůli plnit své dřívější sliby a nezklamat naděje občanů“.49 Předpokladem všech těchto ekonomických, sociálních a genderových práv byla národnostní homogenita a pracovní status člověka.
Pro období prvních poválečných let byly typické vypjaté diskuze o tom, jak nejlépe dosáhnout zvyšování populace. Nekomunističtí ministři přitom se svými týmy usilovali o zachování forem a hodnot tradiční rodiny, aniž by přistoupili na jakékoli reformní snahy. Události února 1948 ale tyto zabetonované stranické spory ukončily a umožnily, aby o všem včetně rodiny rozhodovala jedna strana. Jen pár dní potom, co se Komunistická strana 29. února 1948 chopila vlády, akční výbory zrušily všechny komise a poradní orgány přidružené k jednotlivým ministerstvům. Byla tak rozpuštěna i Ústřední komise pro otázky populační, která vznikla o necelé dva roky dříve, aby realizovala Pachnerův plán.50 Vláda si uvědomovala, jak je demografický
I Po druhé světové válce probíhaly masivní národnostní čistky, kdy došlo k vytlačení německého a částečně i maďarského obyvatelstva z Československa na základě obvinění ze zrádcovství. Feinberg: Elusive Equality, s. 193.
II Z národního pojištění se matkám platilo porodné a až osmnáctitýdenní peněžitá pomoc v mateřství. Osmnáctitýdenní mateřská dovolená bude zavedena v roce 1950. Viz Havelková: „Three Stages of Gender in Law“, s. 37.
Veřejná rodina: Kolektiv a rovnost v dlouhých 50. letech
Ukázka elektronické knihy