Gödel vždy nerad hovořil o svých myšlenkách týkajících se jiných než vědeckých otázek, málokdy mluvil o svých politických idejích, své středolevicové názory si většinou nechával pro sebe a téměř se nevyjadřoval ani k převratným událostem, které se odehrávaly na univerzitě. Jeho odstup a izolovanost od vnějších politických aktivit jej však neochránily před zvětšující se politickou polarizací a násilím, k nimž došlo v nadcházejícím desetiletí. Pouhé jeho spojení s pokrokovými a židovskými mysliteli stačilo, aby se v Rakousku, kde ideologičtí oponenti začínali být považováni za úhlavní nepřátele, které je třeba zlikvidovat, ocitl v ohrožení.
Nebezpečné trhliny uvnitř univerzity zrcadlily rozpory v rakouské politice na celostátní úrovni, kde jak sociální demokraté, tak křesťanští socialisté stále častěji uvažovali o použití síly k vyřešení svých nesmiřitelně rozdílných názorů ohledně budoucnosti Rakouska. Obě strany vytvořily „sebeobranné“ polovojenské organizace a bylo jen otázkou času, kdy dojde k vážnému ozbrojenému střetu. Doposud jen doutnající konflikt se prudce rozhořel krátce po nepokojích německých studentů v červnu 1927, po nichž byla univerzita opět dočasně uzavřena. V malé vesnici východně od Vídně střílela skupina pravicových milicionářů Heimwehru na shromáždění socialistického Schutzbundu a jeho stoupenců a zabila dítě a invalidního válečného veterána. Při soudním procesu ve Vídni 14. července porota osvobodila tři muže obžalované z vražd. Druhý den se do ulic hrnuly davy dělníků. Sociálnědemokratičtí předáci města nad situací rychle ztratili kontrolu, nedokázali potlačit hněv svých členů a ti zapálili Justiční palác. Konzervativní národní vláda, odhodlaná jít příkladem, vydala policii pušky a samopaly a povolila jí použít je k „obnovení pořádku“. Poté co dorazila policie a zahájila palbu, dav kolem hořící budovy se rozprchl. Událost si vyžádala osmdesát devět mrtvých a šest set těžce zraněných.53
Ve víru probíhajících bojů na chvíli uvázli i Gödel a jeho přátelé Marcel Natkin a Herbert Feigl; Natkin o několik dní později Gödelovi napsal a snažil se závažnost situace zlehčit: „Představte si, že Feigl nemohl v pátek odejít a musel čekat na konec ‚revoluce‘. Doufám, že jste se v pořádku dostal domů.“54
S jistým odstupem však všichni považovali ten krátký, ale krvavý výbuch za konec rakouské demokracie. „Před 15. červencem existovala naděje, byť nepatrná, že rakouská levice a pravice najdou recept na soužití,“ napsal George Clare ve svých pamětech ztracené Vídně svého mládí. „Po něm už naděje nebyla.“55