Byl jiný než ostatní děti (Ukázka, strana 99)

Třebaže maminka žila s otcem v rozloučeném svazku, toto byla vždy její první otázka, když se s Mojmírem setkala. Věděl, že ačkoli to mezi jeho rodiči není ideální a odloučení jejich vztahu rovněž neprospívá, máma na tátu myslí stále.

„Ale jde to. Táta zas dělá na ministerstvu obrany. Vypořádává se s minulostí, přijali ho tam téměř s poctami jako oběť režimu, však víš. A nepije.“

„A co ty a práce v reklamce?“ zajímala se maminka.

„Ale jo, ujde, znáš to,“ odbyl Mojmír všetečné otázky.

„No právě že neznám, tak mne zajímá, jak to funguje,“ nedala se odbýt maminka.

„Ty máš aspoň výhodu, že když já ti vysvětlím, jak funguje reklamní agentura, tak to bez problémů pochopíš. Já z tvých vědeckých prací nerozumím většinou ani nadpisu,“ smál se Mojmír.

„No tak, právě proto, že tuším, jak dobře to pochopím, tak mne to zajímá. Chci přece vědět, co dělá můj syn.“

„Začneme třeba tím, že mám tři krásné sekretářky?“

„Ale nezlob,“ šťouchla do něj máma.

„No, prostě někdo přijde, že třeba chce natočit reklamu. Do televize. Vysvětlí, o co mu jde, jaký je záměr, koho má reklama oslovit. My to pak vymyslíme, spočteme, natočíme a on to zaplatí.“

Mojmír si vzpomněl na nešťastný případ s podnikatelem Bubnem a odvyprávěl ho mamince, aby se jeho výklad nestal suchopárným.

„Mojmíre, to ti nevěřím, to snad není možný. Tím se živíš?“ podivovala se maminka.

„Víš co, mami, obraťme list, já ti to vyprávět nechtěl, ale ptala ses, v čem spočívá moje práce. Hodně využívám, co umím

z psychologie, a hlavně je to pestré, pořád se děje něco nového.“

V tom Mojmír ani trochu nelhal. Pestrost jeho práce byla větší, než mohl komukoli sdělit.

S maminkou zašel dva dny po sobě na večeři a pokaždé

zaplatil firemní kreditkou, aby měl doložitelné, že bral někoho na jídlo.

Po návratu založil v kanceláři zcela novou složku agenta s krycím jménem Věroslav Plž, narozeného v obci Příchvost.

19. kapitola Ztratila se Abdula

K Mojmírově práci také patřilo navštěvovat pravidelně konspirační byty, včetně krycích bydlišť falešných agentů, a zajišťovat v nich občasný ruch a pocit lidské přítomnosti. Na kontroly prázdných bytů s oblibou brával některou z kolegyň a snažil se, aby tytéž nemovitosti navštěvoval se stejnou partnerkou a neměl v tom zmatek. Ten den s sebou vzal slečnu Ilonu.

Krátce po jejich příchodu do bytu zazvonil zvonek, což se nestávalo často.

Mojmír otevřel dveře. Solidně vypadající pán, který stál za nimi, se otázal: „Dobrý den, není prosím u vás Abdula?“

Mojmír se mimoděk rozhlédl po předsíni, jestli tam náhodou někdo neklečí směrem k Mekce, a pak opatrně odvětil: „Dobrý den, sice nevím, kdo nebo co je Abdula, ale jsem si téměř jist, že nikdo takový u nás na návštěvě není.“

„Promiňte,“ odpověděl pán zmateně, „zapomněl jsem se představit. Doktor Bobek, právník.“

Mojmír se také představil – jménem, které stálo na dveřích –, ale podotknul, že fakt, jestli je ten pán právník, nikterak nevysvětluje, proč u nich hledá jakousi ženu s podivným jménem.

„Ach, promiňte,“ zasmál se nějak divně ten pán, co byl právník, „nehledám ženu, Abdula je přece had!“

„Had?“ vyděsil se Mojmír tak hlasitě, že se z toalety ozvala též Ilona, cože se to děje.