se tomuhle bloku vyhnul. Vlastně tu nebyl tak dávno, že mu celá stavba obrovského hotelu dočista unikla.
Většina vzteku však byla namířena na Barretha. Jak se ten nezodpovědný chlap opovažuje postavit tak příšernou věc na základech jeho dětství? K čertu s ním! K čertu s tím bastardem, s tím paroháčem, s tím tupým, přízemním oslem.
Tohle se prostě nesmí stát. Copak Barreth vyhraje bez boje? Musí se něco udělat.
August dostal nápad. Ukryl se naproti přes ulici a čekal na svou příležitost, až bude vrátný s rukama plnýma zavazadel provázet dovnitř manželský pár. Vchod byl nestřežený. August přeběhl silnici, vystoupal po schodech, rozepnul si knoflík na kalhotách a vypustil proud žhavé moči, který plynule stékal po schodech. Proud stále ještě tryskal, když se vrátný vrátil.
„Hej! Co to tu sakra provádíš?“
August se otočil, aniž by ustal ve svém konání.
„Vyřiďte tomu zbabělému pitomci Barrethovi, že Scarsenguard na jeho neschopnost nezapomněl!“
Vrátný, který se snažil vyhnout moči, takže se k Augustovi nedostal, se pochopitelně zatvářil zmateně. Než by mu to vysvětloval, August plivl na zem, zapnul se a pak splynul s anonymním ruchem na Times Square.
Byla to bezvýznamná revolta, ale August se díky ní cítil lépe.
AUGUST SE pustil do pořádání večírků ve svém bytě. Seznam hostů se různil. Obvykle se ho účastnili slavný herec či herečka, samozřejmě, ale August hostil i neblaze proslulé revolucionáře, umělce, dokonce i příslušníky královské rodiny. Byly to hlučné události plné živých debat, ale bohužel často končily skandálem, dokonce i vraždou.
Dneska hostil hubeňoučkou debutantku (plechová trubka), jejího podsaditého obdivovatele (cihla) a veleváženého vévodu (terakotový květináč s uschlou kapradinou).
„Jsme poctěni, že jste vážil tak dalekou cestu, abyste se připojil k našemu malému večírku, Vaše Výsosti,“ říkal právě August vévodovi, ačkoliv dobře věděl, že vévoda chová tajné city k přitažlivé a mladé Trubce. Plukovník Cihlář zjevně zuřil, že se vévodovi dostává zvláštního přijetí, ale co měl August dělat? Společenským zdvořilostem bylo třeba učinit zadost. Navíc, pokud Augusta tušení neklamalo, vévoda z Terracotty a slečna Plechová už byli stejně tajně zasnoubeni.
„A jak se daří vašemu otci, drahoušku? Doufám, že se těší dobrému zdraví?“
Při prvním chodu konverzace poněkud vázla, ale když se August trochu rozjel, všichni se začali bavit. Při moučníku však došlo ke tragédii. Zatímco August krájel jablko, vévoda z Terracotty spadl ze svého bidýlka a pochroumal se. August se vrhl k úlomkům a rozrušeně je choval v náruči. Nebohý vévoda! Jak se to mohlo stát?
Smutek, který August původně předstíral, se náhle přelil v cosi skutečného, jenže než se stihl rozplakat, stejně rychle se změnil ve vztek. August se narovnal a mrštil úlomek terakoty o zeď, kde se roztříštil.
„K čertu s tím!“ křičel do prázdna. „K čertu s tím!“
Co je tohle za život? uvažoval. Popadl na podlaze kabát a vyřítil se ven. Proč jí sám a společnost mu dělají staré krámy? August vyšel do ulic, aby si vyčistil hlavu, rozzlobený na svůj osud. Tohle prostě není fér. Je to k vzteku.
Při procházce vychladl, ale o moc lépe se necítil. Zjistil, že stojí u bran do Gramercy Parku, soukromého prostoru zapovězeného každému, kdo nevlastnil klíč. Je to zvláštní zamykat park, pomyslel
100 Aaron Jackson
si, chytil se mříží a nahlédl dovnitř. Co je na tom malinkatém kousíčku zeleně tak výjimečného, že musí být oddělen a střežen?
August by mohl samozřejmě zeď snadno přelézt a zjistit to, ale nechtělo se mu. Nechtělo se mu dělat vůbec nic.
Vyrazil na jihovýchod a zamířil domů, kde ho čekalo jen zametání střepů z květináče. Pár bloků ušel jako omámený a nic nevnímal, dokud ho nezaujal jeden dům na Osmnácté ulici. V oknech se svítilo a za nimi spatřil rodinu sedící u večeře: matku, otce a malou holčičku asi tak Augustova věku, s tmavými kudrnatými vlásky. Při pohledu na ni se z jakéhosi důvodu zarazil a zastavil se, aby ten výjev mohl sledovat. Otec rozvláčně vykládal, zatímco matka přikyvovala a dívenka se snažila netvářit znuděně. August zíral oknem a srdce ho bolelo.
Tohle, v tom domě – to je rodina. Rodiny spolu večeří. Povídají si. Nudí se. Ale jsou spolu. August se kdysi domníval, že rodinu má, ale mýlil se.
Percyfoot si pro něho nepřijde. August to zničehonic pochopil, plně a nekompromisně. Scarsenguard padl už před lety a z jeho popela povstal hotel. Nenecháte přece dítě samotné tak dlouho, pokud máte v úmyslu ho zachránit či adoptovat nebo cokoliv, v co August doufal, že Percyfoot udělá. Nebylo to tím, že by se Percyfoot o Scarsenguardu nedočetl nebo měl moc práce. Věděl, že je August ztracený, jen za ním prostě nepřišel. Vlastně byl nejspíš rád, že se dítěte zbavil.
Takže August už nebyl chlapcem z divadla. Všechno, co k tomu
životu patřilo, bylo pryč. Ale co teď? Je z něj opravdu jen zlodějíček, který žije sám ve špinavém činžáku v Lower East Side? To je ubohé. Jak se to mohlo stát?
August stále zíral do okna, když se dívka otočila a všimla si ho.
Z nějakého zvláštního důvodu se však neodvrátila. August se dál zmateně díval. Stejně jako ona. Pak mu zamávala. August rovněž