li před svými zákazníky skrývat jako on. Kolem jeho stánku
vždycky ráno čekal mnohonárodnostní hlouček, až Alfonso vytáhne roletu. Všichni spěchali, aby nejen získali noviny nepřátel, ale také sebrali četbu, kterou podle nich neměli jejich protivníci vidět.
Jakmile nastal klid, Alfonso vytáhl zpod pokladny štůsek novin. Vzala si je a rychle nastrkala do tašky, i tak ale zahlédla nejnovější vydání časopisu Das Reich s titulkem NEJNEBEZ-
PEČNĚJŠÍ NEPŘÍTEL nad fotografií Židů pokojně držících Da-
vidovu hvězdu a něco, co vypadalo jako seznam přikázání. Žaludek se jí zkroutil odporem.
„Obrigada, Alfonso.“ Podala mu hromádku escudos, pečlivě přepočítaných a úhledně přeložených napůl.
Přiložil si dva prsty k pravému obočí v parodii zasalutování, ale to už Ava kráčela k náměstí Rossio. Za chůze se pokoušela nadhodit si tašku, aby se v ní noviny líp urovnaly. Ta věc byla prostě o kousek menší, než by měla být, a zdálo se, že se do ní nikdy nic správně nevejde.
Majitel stánku vedle stále oblíbenější Nicolovy kavárny byl nemluvný mrzout, který se mračil na každou národnost a povahu, spravedlivý ve své nelibosti nad lidstvem. Měl ale talent si nějakým způsobem vždy opatřit Der Angriff, odporný německý časopis plný antisemitismu, který ironicky a sadisticky tvrdil, že je „za utlačované proti vykořisťovatelům“. Ava přestala v těchto novinách hledat možné podrobnosti o válce a nezáviděla těm, jejichž prací bylo pročítat tento lživý text a hledat v něm útržky zpráv o taktice nepřítele.
Poděkovala majiteli, který na oplátku sotva zabručel, a odkráčela zpátky úzkými dveřmi lemovanými půvabnými bílými a modrými kachlíky, které jako by pocházely z jiného
století. Kavárníci na hřejivé sluneční paprsky vytahali stolky
a židle, muži a ženy už na nich posedávali pod jemným, matným oparem cigaretového kouře. Ačkoli byla v Lisabonu teprve necelý měsíc, už dokázala rozeznat uprchlíky a odhadnout, v jaké fázi útěku se nacházejí.
Nově příchozí byli zpočátku strnulí, ostražití, oči jim těkaly sem a tam. Pak už si zvykli na čekání, uvolnili se a smířili se s nekonečně se vlekoucím časem, který se před nimi rýsoval. A pak tu bylo pár rozrušených šťastlivců, jejichž prsty netrpělivě bubnovaly, měli víza v pořádku a lístky na cestu zajištěné, vytrvale sledovali kalendář, na kterém se stále více blížil den, kdy jejich loď možná dorazí, možná ne.
Neuvědomila si, že letadlo, kterým tak nerada přiletěla, je považováno za opravdový luxus. Ceny za odlet z Lisabonu byly tak přemrštěné, že si je nemohli dovolit ani někteří z bohatých uprchlíků.
Bez ohledu na to, jak velké peklo je sem vyvrhlo, byl příběh jejich zápasu vepsán do každého z nich. Byl vidět v jejich propadlých tvářích a hubených, křehkých končetinách. Byl znát na jejich příliš tichých dětech, které zvážněly, když byly svědky věcí, jimž by nikdo neměl být vystaven bez ohledu na věk. Byl patrný v oblečení, které měli na sobě, někteří příliš luxusní pro toto prostředí, jiní obnošené, ale čisté, denně prané a nošené pořád dokola, protože jiná alternativa nebyla. A byl znát i ve špercích, které zdobily ženy, ve šňůrách náhrdelníků, které jim splývaly ze štíhlých krků, v náramcích obepínajících kostnatá zápěstí a v těžkých náušnicích, které je tahaly za lalůčky.
Několik dětí se při Avině příchodu rozzářilo, protože si ji pamatovaly z jednoho z předchozích dnů. Vytáhla z tašky čtyři knihy, které koupila za vlastní peníze v knihkupectví. Byla
tam polská dětská knížka s pestrobarevnými kresbami zvířátek v lese, podobná ve francouzštině a dvě obsáhlejší knížky ve francouzštině a němčině pro o něco starší čtenáře.
Dárky děti přijaly s radostí, která se odrážela i v nesmělých děkovných úsměvech matek, které nahrazovaly všechny jazyky. Ava věděla, jak jsou tyhle knihy důležité. Byly přítelem na cizím, osamělém místě, vysvobozením mysli z vězení okolností, únikem před nejkrutějšími ranami života. Díky tomu, že se Ava ztratila v příbězích, dokázala po smrti rodičů opustit svůj svět a žít s Danielem, a po vzoru Jo Marchové z knihy Malé
ženy najít útěchu v psaném slově.
Její poslední zastávkou bylo knihkupectví Livraria Bertrand, kde se kochala zatuchlou vůní starých svazků, která v ní vyvolávala vzpomínky na oddělení vzácných knih. V útulném portugalském obchůdku se vždycky daly objevit poklady – německé příručky, maďarská mapa, nějaká brožura v japonštině, všechno to rychle koupila.
Jakmile měla nákupy v tašce, naskočila do tramvaje, která ji dovezla k americkému velvyslanectví. Fronty uprchlíků tam stály v jakoukoli dobu, přesně jak naznačil pan Sims, a ty prosebné tváře Avu vždy znovu zasáhly. Jediný rozdíl mezi ní a těmi ve frontě byl ten, že se narodila jako Američanka. Vízum ve svém stole získala díky místu narození, zatímco pro ty ve frontě bylo závratným privilegiem.
Bylo to nespravedlivé a nejhorší bylo, že jim nemohla nijak pomoci.
Uvnitř ji Peggy vždycky vítala s úsměvem, z pana Simse nevídala o moc víc než zavřené dveře, ale Mike byl pokaždé poblíž, aby prohodil jeden nebo dva vtípky. Toho dne k ní však Peggy prakticky utíkala, vzrušeně mávala ve vzduchu něčím,