Amálka dneska markovala zboží na pokladně. Tato činnost vyžadovalahlubokésoustředěníaonavždyobdivovalaprodavačky, které taktopracovalykaždý den. Klobouk před nimi dolů.Jaksi někdomůžemyslet,žejetopodřadnápráce?Onosezdá,žesečlověk nenadře,alesedětnaotáčivéžidli,brátdorukoupředmětypořádpod stejným úhlem, vykonávat jednostranný pohyb stále dokola, stále dokola…Jetovelkýnápornapáteř.Onajemladáadělátadyjenpár hodindvakráttýdně.Ipotěchpárhodináchjivždyckybolízáda.Aco
tyostatnísplnoupracovnídobou,acotyvestřednímvěkunebo dokoncepředdůchodem!
Nejenžejetoúnavnéfyzicky,aleipsychicky.Býtpořádvestřehu, načítat čárové kódy, dávat pozor, jestli někdo nenalepil štítek označujícílevnějšíjablkanasáčeksdražšími,rychlerozpoznatrůzné druhypečiva,správněvydatpeníze…apřitomčelitněkdyrůzným náladám zákazníků. Nutno říct ale, že většinou byli příjemní.
AAmálkajemělaráda,usmívalaseabylovidět,žejiprácealiditěší. Tokolikrátinejvětšíškarohlídzměkl.
Jestližesealeobjevilpřezíravýzákazník,tověrunebylopříjemné. Tak,jakotuhle,kdyžsezdenáhleocitlaBeáta.
„Jájsemtiříkala,žetomockvalitnítadynebude,“otočilaseza Evženem,kterýstálzaní.
Podávaljízbožíznákupníhovozíku,abyhovkládalanapokladní pás.Bralavšedoruky,jakobyseštítilaajejípoznámkypřipomínaly
ostřínože:„Hm,tašunkaseminezdá,Ostravskéklobásky-totedy
proměurčitěnení,alekdyžtichutnají…Nechápu,železemesem, kdyžjsmemohlijítdomasny.Chcešpřecetakymasonařízky,anebo nacotovlastně.Apřitommámeivmrazáku.Taktenhlesýrurčitě jístnebudu.No…snadtento.Akdemámeolivy?Obyčejnýchleba? Jájsemtiříkala,žejsmemělizajetdopekárny!Jo…natopinky?Tak sijesnězsám.Uh…topinkysčesnekem.Fuj!
Ale,ale,kohototadyvidím?Našesousedka!(málemmělachuťříct -našeslužka,alevčassezarazila.)No,tojemialepřekvapení!Copak tipenízeodnásnestačí,žesetadytakokázalevystavuješ? Toje úroveň!Prodavačka!“
Vjejímhlasebylotolikpohrdání,žekdybysezhmotnilo,povalilo byvšechnykolem.
„Beáto!“prásklhlasEvžena.
Amálka právě vyinkasovala hotovost od zákazníka a během Beátinýchvýlevůsevnísnoubilypocityznechucení,studu,údivu ilítosti.Alemuselasesoustředit,abyneudělalachybu,ikdyžvní pomalu vítězil vztek spolu sodhodláním. Nenechá se pořád ponižovat.
„Dobrý den!“ vyslovila zřetelně hlásky, jako by mluvila shluchoněmou.
„Dobrýden,Amálko,“řeklEvžen.
AleAmálkahoneposlouchalaavypadlozníněco,čemusepak
samadivila:„Tojsempřekvapena,panívelkomožná,žejstesesnížila navštívittentopodřadnýšopprochudouvrstvuobyvatelstva.Jistěvás
tostrašněhněte.Musítesecítithrozněanesmírněmětomrzí.Takže honem,spočítámeto,abysevámtadyještěneudělalošpatně.“
Bralarychledorukyjednotlivéprodukty,načítalaaodkládaladál. Sesklopenouhlavousebálapozvednoutoči,dělala,žejevklidu,ale nebyla.Nedívalase,jakBeátazalapalapodechu,jakchtělaněcoříct, alenešlojíto…neviděla,jakEvžennapředvytřeštiločiapakmělco dělat,abysenerozesmál.
Kurník,tosemulíbilo!KonečněněkdoBeátusetřel.Tamalá ještěrka!
Amálčinyruceúčastněpočkaly,ažEvženzaplatilkartou,akdyž zmizelsBeátouzdohledu,teprveserozklepaly.
„Promiňtenachvilinku,“řeklaomluvněstarémupánovi,jehož zbožísezastaviloupřepážky.„Jen,cosenapiju,úplněmivyschlo vkrku.“
„Nevadí,děvenko,“mrklnanitenpán.„Jásevámvůbecnedivím.
„Tojstejítoaledala!Nánějednénamyšlené,kostrbaté!Tfújtájbl!“
Lítostivěsepodívalnajejíchvějícíseruceavzaljedosvýchdlaní. „Klid, děvčátko, klídek. Nespěchejte. Já taky nespěchám. Nikoho nezdržujeme.Zamnounikdonení.Klid,malá!“
Jehodlaně!Staré,svraštělé,flekaté…krásné,utišujícídlaně.
„Děkujuvám,pane,“špitlaAmálka.Vhlasesejíchvělyslzy.
Venku zatím Beáta málem zkolabovala. Rychle si to rázovala kautuajenčekala,kdyhoEvženotevře.Teprvekdyžseusadilia zaklaplysedveře,spustila:„Cositotamalápotvoradovoluje?Napřed měshodilapřednávštěvou…ateďtohle!Toužjevrchol!Okamžitě jivyrazíš,rozumíš.Taužminepřekročípráh!“
Ukázka elektronické knihy