Shodou okolností se v úryvcích sešly půvabné metafory stárnoucích partnerských dvojic.
Jednou večer takhle unaveně ležíme v posteli, ten den jsme zrovna úspěšně poplatili různé autoškoly a taneční, děti odjely na skautský tábor, mlčíme a do toho ticha si Petr najednou povzdechne: „My jsme takový dva starý unavený bankomaty, co?“
[Ráchel, 55]
Včera jsme si Vítkem vlezli na chalupě nahý do bazénu a mně najednou přišlo, jak jsem se na nás podívala, že vypadáme jako dvě obrovský starý velryby! To bylo prostě až komický.
[Anna, 51]
Láskyplně přijímat postupnou proměnu tělesné schránky své i partnerovy ovšem neznamená rezignovat na svůj vzhled. Snaha stále se svému partnerovi líbit signalizuje, že mi na něm a na našem vztahu záleží. Říkat si „jestli mě má doopravdy rád, tak přece nebude řešit můj vzhled“ je naivní. Člověk by musel být světec, aby se radoval z toho, že má doma ušmudlanou myšku nebo zarostlého fotříka v nátělníku, když kolem sebe denně vidí spoustu hezky upravených mužů a žen.
U vzhledu je ještě jedna věc — že člověk potřebuje nejen sám se cítit dobře, ale aby to fungovalo v těch nejbližších vztazích. Že kdyby to partnerovi nějak vadilo, tak s tím taky asi musíš něco dělat. Protože to nemůžeš úplně ignorovat. Na druhou stranu, s některými věcmi se opravdu hnout nedá, tak to pak nic, no. Je to o přijetí. Jen chci říct, že z toho nemůžeme partnera vynechat. Není to jenom sebepřijetí, ale je to i přijetí v nejbližším okruhu.
[Tereza, 54]
Já bych si třeba už tak dva roky nebarvila vlasy, ale můj muž
pořád působí jako kluk a vedle něj bych najednou vypadala
starší. A to já nechci, chci, abychom spolu vypadali nějak… harmonicky. Nechci působit jako paní Bushová — vždycky si vzpomenu, jak někam nakráčel Bush, ten fešáckej prezident, a pak tam přišla ta paní Bushová. Připadalo mi obdivuhodný, že jsou pořád spolu, ale já nechci, aby si o nás lidi říkali, no on je takovej hodnej, že s ní pořád zůstává… Já v tom páru chci být nějak kompatibilní. Někdy mi přijde, že ženy stárnou takovým jiným způsobem. Nechci říct rychleji, ale stárnou prostě jinak.
[Miriam, 52]
Dojímá mě, že manžel dokáže během let pružně měnit kritéria toho, co se mu na mně líbí. Dobře si vzpomínám, jak si v mládí pochvaloval, že jsem útlá a nevytékají mi z džínů špeky jako jiným holkám. No a teď jsem se obalila tukem na všech možných místech, což mě rmoutí, ovšem kromě těch blbých míst se mi taky zvětšily prsa a zadek a to se manželovi najednou docela zamlouvá, takže se musím smát, když to tak zálibně poplácává. Někdy si z toho spolu děláme srandu — říkáme, že na trable stáří si člověk musí vybudovat „pořádnou podsadu“, aby to ustál. To mi hodně pomáhá se s tím popasovat.
[Nina, 52]
Já jsem byla celý život hodně silná, zvlášť když jsem po dětech přibrala přes dvacet kilo. Ale paradoxně teprve teď, když jsem s pomocí výživové poradkyně zhubla, jsem zpětně uvěřila tomu, co mi Jenda říkal celý život — že jsem se mu líbila, i když jsem byla silná. Až teď, když jsem sama přijala svoje tělo, jsem tomu uvěřila úplně.
[Ludmila, 50]
Cílem není podobat se vyretušovaným tvářím z obálek magazínů, spíš si uvědomovat svou ženskost a svého těla si vážit. Mít ho ráda takové, jaké v této životní fázi je. Hezky ho oblékat a naučit se ho „nosit“, i když je baculatější nebo má víc vrásek
než před pár lety. Vzpomenout si, že je v něm vepsaná zralost, zkušenost, mateřství, všechny šrámy i něžné dotyky, které za život nasbíralo. Věřím, že právě v tomhle sebepřijetí spočívá tajemství ženské přitažlivosti, ne v konkrétních fyzických parametrech a proporcích.
Co je tím tmelem, který drží dlouholeté manželství pohromadě? Určitě sdílené zájmy a aktivity, ovšem stejně tak i těžkosti, které ti dva společně překonali. Noci probdělé u křičícího miminka, hrůza při obvolávání přátel svého dospívajícího dítěte, když nepřišlo z akce a nebere mobil, stavba domu, ztráta zaměstnání… Často v duchu hesla „co tě nezabije, to tě posílí“.
Někdy je ale zátěž tak velká, že ji ani dosud pevný vztah neustojí. Nepřetržitá péče o postižené dítě, duševní nemoc jednoho z partnerů nebo různé druhy závislostí, to všechno je na partnerský vztah obrovský nápor. Ve vztahu se kumuluje vyčerpání, nenaplněné potřeby partnerů a problémy, na jejichž řešení nezbývá duševní kapacita, až jednoho dne dopadne poslední kapka a pohár přeteče.
Partnerství má každopádně nekonečně mnoho podob. I extrémně náročné životní situace, jako je těžká nemoc, nebo dokonce úmrtí, můžou dát životu novou hloubku nebo příležitost nahlédnout ho z jiné perspektivy.
Když se ohlídnu na ten život, tak my už jsme s Honzou několik posledních let před jeho nečekanou smrtí doopravdy nežili. Sexuálně jo, to jo, ale duševně ne. Žili jsme spíš vedle sebe, byly tam i nějaké vedlejší vztahy z jeho strany. A já jsem to nejdřív řešila, ale pak jsem to vypustila. Teď mě to zpětně mrzí, že jsme ani jeden neudělali nějaké kroky… Prožili jsme spolu hodně prázdného času. Když na to zpětně koukám, tak mám pocit, že jsem tam nebyla. A to mě mrzí. Že jsem nechala plno věcí