detaily, jako jsou jemná pleť Salome, baret vyšívaný perlami, drahokamy na síťce na vlasy nebo
Křtitelovy kadeře. Obrovské napětí mezi údajnou cudností a násilným činem využil Mistr IW k vystižení moci uražené ženy, která se chápe všech možností k prosazování své prohnanosti uprostřed bezzubé mužské společnosti Herodova dvora. Kromě Salome se těšily oblibě obrazová zpodobení Lukrécie, Jael a Delíly, rovněž četné
interpretace Adama a Evy nebo nerovných párů jako projev genderových vztahů. Objednateli byli humanisté a reformní vládci se smyslem pro pikanterie, erotiku a drsný humor. Ledově chladné, sadistické, vítězoslavné hrdinky představovaly protějšky ke znázornění ideálu cudných manželek.
Dosud nebyl jednoznačně stanoven první majitel obrazu Salome s hlavou Jana Křtitele.
Mohl to být člen příslušníků slavného rodu Šliků, který panoval v Ostrově nad Ohří a byl zakladatelem a držitelem hornického města Jáchymov s bohatými ložisky stříbra. Obraz si patrně v roce 1690 Sibylla Augusta ze Saska-Lauenburska, tehdejší majitelka ostrovského panství, po svatbě s bádenským markrabětem přestěhovala do svého nového sídla v Rastattu v jihozápadním Německu. V soukromém vlastnictví této rodiny zůstal až do roku 1995, kdy přešel do jedné privátní sbírky ve Vídni. V roce 2018 toto dílo získala Národní galerie v Praze a po více než tři sta letech ho převezla zpět do Čech.
Umělecké dílo vyzývající k úvaze o odpovědnosti člověka za svou zpupnost a pýchu má snad ještě nějakou šanci rozvibrovat i dnešní svět, v němž se po nestoudném počínání bezskrupulózních jedinců obvykle dostavují fatální následky. A někdy jde i o samotnou hlavu!
Prolitá ctnostná krev
Simon Vouet, Sebevražda Lukrécie
Krev ještě zatím nestříká, ale za okamžik, … za okamžik bude prolita. Jasně červený závěs, před nímž se odehrává dramatická scéna sebevraždy krásné mladé ženy, předjímá krvavý čin.
Lukrécie – polooděná do tenké bílé košile a těžkého modrého sametového kabátce se zlatými výšivkami a s kožešinovým lemem – bere do pravé ruky ostrou dýku. Pravou nohou klečí
Simon Vouet (Paříž 1590 – 1649 Paříž), Sebevražda Lukrécie, kolem 1625, olej, plátno, 197 × 148 cm. Národní galerie v Praze, O 14162
na pokrčeném prostěradle přepychového lůžka s červenými polštáři a se zlatými nohami ve tvaru lvích tlap. Levou nohou spočívá na orientálním koberci. Její bělostné tělo, jehož horní část se natáčí doprava, je modelováno jemnými stíny, zdůrazňujícími pevná ňadra. Její levá ruka tápe v šeru ložnice. Ostré světlo, za nímž směřuje její tvář, podtrhuje zejména postoj těla Lukrécie, které vykazuje známky extrémního duševního napětí.
Římský spisovatel a dějepisec Titus Livius podal ve svém historickém líčení i příběh Lukrécie. Její manžel Collatinus pořádal pro krále a jeho družinu pitku po vojenském tažení do Ardey. Mladí šlechtici se v odvázané debatě předháněli v tom, která vojevůdcova manželka je nejlepší. Po planých řečech pádili válka neválka tryskem do Říma, kde se přesvědčili, jak je spořádaná hostitelova choť. V pokročilé hodině ji totiž nalezli zaměstnanou tkaním, zatímco ostatní manželky se vesele bavily po boku svých přátel. Lukrécie tak zvítězila v ženské ctnosti. Rozzuřený syn posledního římského krále etruského původu Sextus Tarquinius propadl hanebné touze zbavit ji její prokázané počestnosti. Vkradl se o několik dnů později ke spící Lukrécii. Vyhrožoval jí zabitím, pokud se bude dovolávat pomoci. Všemožně se snažil zviklat její srdce. Když viděl její neoblomnost, výstražně ji napomenul, že položí vedle jejího boku usmrceného nahého otroka, aby pošpinil její pověst a mohl ji spravedlivě potrestat mečem za cizoložství. Ze strachu se nakonec Lukrécie poddala jeho chtíči. Nemohla pak přemoci ponížení a žal ani před svým shovívavým manželem i láskyplným otcem a před jejich zraky prolila ctnostnou krev. Podle Livia
měla tato událost značné politické důsledky, protože vedla ke svržení a k vyhoštění královské rodiny a nastolení římské republiky.
Této příhody se chopili dva velcí italští literáti Dante Alighieri a Giovanni Boccaccio, kteří
Lukrécii stylizovali do role mravné hrdinky, symbolizující manželskou věrnost a ženskou cudnost. Atraktivita tohoto námětu, zřejmá svou erotičností a tragičností, fascinovala další umělce a spisovatele v době renesance a baroka.
Strach a hrůza v pohledu Lukrécie naznačují, že zoufalá žena doufá v odpuštění a ve vykoupení, i když si je vědoma, že morální předsudky a veřejné mínění budou mít poslední slovo.
V Danteho Božské komedii se Lukrécie navzdory všem svým kladným vlastnostem musela posmrtně spokojit s místem v Limbu, předpeklí, kde trvale přebývají i nevinné nepokřtěné děti.
Simon Vouet, tvůrce obrazu Sebevražda Lukrécie, moc dobře věděl, jak interpretovat zvolený motiv nápaditým a efektním způsobem.
Byl si vědom napětí mezi smyslností nešťastnice a momentem jejího zneuctění, jak uvádí latinská báseň, doprovázející rytinu od Clauda Mellana, vytvořenou podle Vouetovy malby: „… Vulnere magnissimo sic vulnera sanat amoris. / Tergit et impuras sanguinis amne notas.“ („… Touto sebevraždou se uzdravuje z ran lásky. / A skvrny hanby čistí proudem krve.“)
Obraz a mědirytina vznikly v Římě kolem roku 1625. Rok předtím byl Vouet jako první Francouz zvolen principem Accademia di San Luca, prezidentem sdružení výtvarných umělců. Současně se objevovaly grafické reprodukce jeho nejdůležitějších obrazů od rytce rovněž
francouzského původu Clauda Mellana. Vouet, rodilý Pařížan, coby přirozený talent v mládí opustil domovinu. Zdržoval se v Anglii a Cařihradu. Dlouhých třináct let strávil v Itálii, žil a tvořil převážně ve Věčném městě, kde se tříbil jeho umělecký styl, posílený patosem a chladným
klasicismem. Ve své malbě absorboval caravaggiovský šerosvit, boloňský lesk a benátský kolorit. Sklízel velký úspěch a užíval si respekt i náklonnost vlivných mecenášů a mnoha studentů. Stal se rovněž prvním cizincem, který obdržel prestižní provizi v bazilice sv. Petra, a to za novou instalaci Michelangelovy Piety, pro niž namaloval monumentální pozadí s apoteózou kříže. Simonu Vouetovi osobně daleko více záleželo na obrazu Pokušení sv. Františka pro kostel San Lorenzo v Lucině, na němž sám sebe zpodobnil jako světce a za modelku jeho provokativní pokušitelky si zvolil milovanou Virginii da Vezzo. S talentovanou a půvabnou malířkou, jednou z prvních žen přijatých do Accademia di San Luca, se sblížil kolem roku 1623, kdy učil kresbu života na ulici Ferralina, kde její rodina pobývala. Byla známá svou krásou a často sloužila jako vzor pro Vouetovy Magdalény, Madony, mytologické heroiny a samozřejmě pro pražskou Lukrécii. Neodolatelná múza po třech letech známosti s Vouetem uzavřela sňatek právě v San Lorenzu v Lucině. A když se jim narodila první dcera Francesca, za kmotra jí šel rytec Claude Mellan.
V roce 1627 byl Simon Vouet povolán francouzským králem Ludvíkem XIII. zpět do Paříže, kde byl jmenován premier peintre du roi a ubytován přímo v Louvru s celou svou rodinou. Virginia zde získala vlastní ateliér, v němž dvorním dámám nabízela lekce kreslení.
Plátno Sebevražda Lukrécie, které se řadí ke klíčovým dílům Vouetova římského osobitého
uměleckého působení, bylo v roce 1661 pravděpodobně zaznamenáno ve sbírce známého
kardinála Julese Mazarina pod číslem 94 jako:
„Římská Lukrécie vstávající z postele s dýkou v ruce, aby se zabila, v životní velikosti.“ Po první
světové válce se obraz, tehdy připsaný Guidu
Renimu, dostal z vídeňské aukce do soukromého vlastnictví v Praze. A v roce 1977 ho získala tamější Národní galerie. Obraz výmluvně reflektuje neodvratnou pomíjivost života. Sebevražda je podána v podobě, která se vyrovnává s realitou, nebo ji dokonce překonává. Lukrécie vyznívá jako čítankový příklad etického chování plného obdivu, obnažené oběti víry a morálky vystavené násilnému sexu a zločinu. I v časech přítomných nečekané peripetie v běhu životních událostí častokrát vzbuzují nejhlubší soucit až ve chvíli, kdy je pozdě bycha honit. Nevinná krev již totiž nezadržitelně, … nezadržitelně teče.
Petr Brandl, Simeon s Ježíškem
Biblický výjev Uvedení Páně do chrámu, při němž Simeon, zbožný stařec nad hrobem, drží v náručí malé dítě, spočívající svým pohledem na světlem ozářené mužově vrásčité tváři, je obestřen tajemstvím. Nerozeznatelné tmavé pozadí malby Simeon s Ježíškem skýtá obrazový prostor jednoduché scéně se zdrženlivou barevnou paletou. Petr Brandl zde dosáhl velmi zvláštního mistrného výrazového účinku, barokního gesta a příkladného niterného osvojení duchovních hodnot člověkem.
Simeon, kmet s prošedivělými hustými vousy, poznamenaný životem, pevně a zároveň něžně drží na svých pažích kojence, symbol nového života, naděje i příslibu. A v tomto okamžiku obnažení duše si uvědomuje, že jeho vlastní existence tak dosáhla svého naplnění a moudrého