svěřit do péče své děti –, určitě jsem ale nečekala, že ve mně vyvolá tak intenzivní odpor. Musela jsem se hodně snažit, aby se neodrazil vmé tváři.
Možná však Sandra přece jen zachytila nějakou stopu mého rozpoložení, protože svého manžela súsměvem přerušila: „Miláčku, Rowan nejspíš nepotřebuje poslouchat onašich domácích trablech. Jen si prostě dejte pozor, aby vám nespadl příbor do drtičky, Rowan! Ale teď vážně, všechny instrukce jsou tady.“ Poplácala tlustý červený šanon ležící jí uloktu. „Je to přesná kopie dokumentu, který jsem vám poslala minulý týden. Pokud jste neměla čas si ktomu sednout apročíst si to, je tam napsáno všechno od toho, jak obsluhovat pračku, po časy, kdy chodí děti spát aco jedí nebo nejedí. Kdybyste měla jakékoli pochybnosti, odpověď najdete tady, ale samozřejmě mi můžete kdykoli zavolat. Stáhla jste si Happyho?“
„Prosím?“
„Happy – aplikaci, kterou vcelé domácnosti používáme. Poslala jsem vám přístupový kód, že?“
„Ach, jistě, ta aplikace, ano. Stáhla jsem si ji.“
Zdálo se, že se jí ulevilo. „Prima, tak to je hlavní. Založila jsem vám na Happym profil se všemi oprávněními, která budete potřebovat. Samozřejmě funguje ijako dětský monitor, ačkoli vPetřině pokojíku je nainstalovaná iběžná chůvička. Je to jen taková pojistka, však víte, ale aplikace sama je opravdu dobrá. Co dál…? Aha, jídlo! Připravila jsem pro vás jídelníček,“ zplastové kapsy na deskách šanonu vytáhla volný list papíru, „kde je většina jídel, které děti bez problémů jedí, anakoupila jsem vám zásoby, takže na první týden máte všechno zajištěné. Tady je pak heslo do on-line obchodu Waitrose adám vám kreditní kartu na placení výdajů na domácnost. Vyúčtování přijde rovnou mně aBillovi, ale nechávejte si prosím účtenky – úplně stačí, když si
je vyfotíte mobilem, nemusíte schraňovat papíry. Ehm… adál…
No, nejspíš máte spoustu otázek?“
VSandřině poslední větě zazněla naděje, ačkoli jsem netušila, jestli doufá, že skutečně snějakou otázkou přijdu, anebo řeknu, že nic nepotřebuju.
„Četla jsem váš e-mail,“ řekla jsem, ačkoli popravdě jsem ho jen zběžně prohlédla, protože dokument obsahoval přes padesát hustě popsaných stránek. „Rozhodně mi ale moc pomůže, když budu mít po ruce vytištěnou kopii – vté se snadněji listuje. Obsahuje to neuvěřitelnou spoustu informací. Myslím, že tam najdu návod ke každé situaci, Petřinu denní rutinu, Elliiny alergie, Maddiinu… ehm,“ zarazila jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jak vhodně vyjádřit to, co Sandra popsala jako výbušnou povahu své dcery. Zdálo se, že sMaddie by mohly nastat problémy.
Sandra zachytila můj pohled, pochopila, co se mi honí vhlavě, avěnovala mi lehce posmutnělý úsměv, který říkal: Jo, to je ono .
„Ano, naše Maddie… Rhiannon tenhle víkend zůstane kvůli oslavě konce školního roku na internátu. Přijede domů až příští týden ajá už zařídila její vyzvednutí, takže se nemusíte onic starat. No aco dál… co dál…?“
„Myslím, že všechno vyřešíme, než odjedete,“ řekla jsem. „Ve-mailu jste mi psala, že veletrh začíná příští týden – kdy přesně? Vsobotu?“
„Och!“ Sandra se zatvářila zaskočeně. „Já vám to neřekla? Sakryš, to jsem asi přehlédla. To je… no, tohle by mohl být trochu problém. Veletrh začíná vsobotu, ale ne příští sobotu, nýbrž už tuhle. Odjíždíme zítra.“
„Cože?“ Na okamžik jsem si myslela, že jsem se snad přeslechla. „Řekla jste, že odjíždíte zítra ?“
„Nooo…,“ protáhla Sandra nejistě, „musíme chytit vlak ve 12.30, to znamená, že odsud vyrazíme před obědem. Já… je to
problém? Pokud si nejste jistá, že byste to zvládla, mohla bych zkusit přeorganizovat schůzky, které mám na začátku veletrhu…“
Zmlkla ajá polkla.
„Ne, je to vpohodě,“ řekla jsem se sebejistotou, kterou jsem ve skutečnosti necítila. „Jednou by to stejně přišlo amyslím, že není velký rozdíl vtom, jestli to bude příští víkend nebo už ten nadcházející.“ Zbláznila ses? křičel mi vhlavě vyděšený hlásek. Jsi cvok? Vždyť ty děti skoro neznáš!
Pak tady ovšem byla další moje část, která mi našeptávala něco úplně jiného – výborně.Protože takhle se pro mě spousta věcí zjednodušila.
„Můžeme si kdykoli zavolat,“ navrhla Sandra. „Budu na telefonu, akdyby děti byly nějak zvlášť neklidné, mohla bych zhruba uprostřed týdne přiletět zpátky. Prvních několik dní budete mít na starost jen ty tři mladší, to vám snad začátek trochu usnadní…“
Opět se odmlčela, tentokrát trošku trapně, ale já přikývla. Usilovně jsem kývala, obličej napjatý snahou nedat skutečné emoce najevo.
„No,“ řekla Sandra nakonec aodložila hrnek od kávy. „Petra už spí, ale holky jsou ještě utelevize, koukají na Prasátko Peppu . Nechci na vás hned dneska nechat jejich uspávání, ale co kdybychom šly spolu, abyste viděla co ajak?“
Znovu jsem přikývla anásledovala ji potemnělou prosklenou katedrálou ke skrytým dveřím televizního pokoje.
Uvnitř byly stažené rolety, podlahu pořád ještě pokrývaly kostičky dupla arozbité panenky, advě malé holčičky se krčily na sofa, obě ve flanelových pyžamech asodrbanými plyšovými medvídky vrukách. Maddie si cucala palec, akdyž jsme vešly, provinile nadskočila arychle ho vytáhla zpusy. Asi bych se na to měla podívat do šanonu, rozhodla jsem se.