// Pak od hodiny Naděje / k hodině Nikdy, / odkud je už jen krůček / k hodině Beznaděje / a k turniketu Smrti. // Životy naše se sunou / jako prsty po skelném papíře, / dny, týdny, roky, staletí. / A bývaly časy, kdy jsme proplakali / dlouhé roky. // … Dnes ještě chodívám kolem sloupu, / kde jsem tak často čekával / a poslouchal, jak zurčí voda / z apokalyptických tlam, / udiven pokaždé / milostnou koketností vody, / tříštící se na hladině kašny, /až padl stín sloupu na tvou tvář. // Kašna už je prázdná, / válejí se v ní zbytky cigaret / a slunce jen váhavě odkr ývá / smutek odstrčeného kamení. / Dalo by se tu i žebrat. // Ale odhodit život jen tak, / pro nic za nic, / to nechci.“
97
jan s kác E l
v č A se M ezi P se M A vlke M
„Jestliže nejste příliš pyšní, / zkuste to jako já. // Najděte dva kusy dřeva / a zkuste tlouci / polínkem o polínko. / Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával / hodinu mezi psem a vlkem. // Musíte klepat do rytmu. / Musíte vyšívat tím dřevem. / Snad se vám podaří / probudit v sobě hvozd.“
Úvodní verše pocházejí z pera brněnské básnické legendy, Jana Skácela, konkrétně z jeho sbírky Hodina mezi psem a vlkem (1962).
Název té útlé knížečky byl symbolický pro celou Skácelovu tvorbu. Jeho subtilní, často víc do sebe než navenek obrácené postřehy chvění světa, ne jeho rámusení a vřavy, to bylo poznávací znamení jeho poezie. Představte si tu zvláštní podvečerní chvíli, nazývanou „mezi psem a vlkem“, okamžikem vyr ůstajícího ticha a padajícího soumraku, to jsou kulisy Skácelova básnění, jednoho z nejoriginálnějších, jaké naše literatury kdy vypěstovala.
Narodil se 7. února roku 1922 ve Vnorovech u Strážnice (kter ým ovšem nikdo z místních nikdy neřekl jinak než Znorovy). Pokř tili ho jménem Jan, říkali mu Janek. Chlapecká léta prožil v Poštorné u Břeclavi. V letech před válkou navštěvoval gymnasium v Břeclavi, maturoval v roce 1941 na gymnasiu v Brně-Králově Poli. Potom pracoval jako nádeník na stavbách, byl také uvaděčem v kině. Když ho Němci totálně nasadili, pracoval na r ůzných místech v Rakousku jako dělník v továrně či betonář na stavbách tunelů. Po válce studoval češtinu a ruštinu na brněnské loso cké fakultě, navštěvoval i přednášky z dějin umění. Stal se redaktorem kulturní rubriky Rovnosti, načež dva roky opravoval traktory v líšeňském Zetoru. Odtud odešel nikoli do další výroby, nýbr ž do literární redakce brněnského rozhlasu. Tady strávil skoro deset let, dokud se nestal šéfredaktorem literárního měsíčníku Host do domu.
98
z akázaný člověk
Ve Skácelově sbírce Kdo pije potmě víno (1988), konkrétně oddílu Tratidla, kter ý patří v jeho tvorbě k těm nejhlouběji existenciálním, najdete báseň Zakázaný člověk:
„Všechno co mám je obráceno dovnitř / a je to z druhé strany jako kravaty / na zadní stěně dveří šatníku // Pomalu přivykám si na ticho a vůně // Dovedu z bláta zvednout peříčko / a zas je nezahodit // Někdy sám sobě vypravuji příběh / a jindy zazpívám si malou písničku / o tom že nohy máme jenom na bolení / a duši k tomu aby vydr žela // A jsem zas neslyšný jak neslyšné je světlo // Tak dopodrobna zabývám se tichem / že podle hmatu podřezávám strach // Cizí i svůj // A proto když se slepí ohlédnou / jako bych patřil k nim // Spolu se provlékáme potmě uchem jehly.“
Lze ji chápat jako re exi skutečnosti, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy přišel o práci a o možnost publikovat vůbec, věnoval se už jenom literární práci. Dlouhou dobu do šuplíku. V pracovním sešitě z oněch tvrdých let, kdy komunisté hodlali básníka odsoudit k trvalému zapomnění, našel básníkův přítel, literární vědec Zdeněk Kožmín, také tyto Skácelovy zápisky:
„Nikdy jsem neměl dost peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co nutně potřebuji.“ A nebo: „Nemám psa, ani bych ho neuživil.“
V poslední předokupační sbírce Metličky (1968) napsal Skácel tyto předvídavé verše:
„V hodině naší smrti / Až přijde den / Den vhodný k umírání / Budeme trhat koukol // Ze studničky dětství / Zvedneme svatý obrázek / A sotva dotkneme se vody // Ze studničky dětství // V hodině naší smrti / Až přijde den / Den vhodný k umírání / Usměje se malomocný král.“
Od roku 1981 směla Skácelova díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském vydavatelství Blok. Vyšly jeho sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno.
99
Ukázka elektronické knihy
