„Takže ty chceš, abych se choval klasicky?“ Zubil se.
Uměl mě zatlačit do kouta. Otočil se ke mně zády, akdyž si bral vytištěnou účtenku, střelil po mně přes rameno vítězným pohledem.
„Ještě jedna zastávka,“ prohlásil, když vzal do ruky tašku.
„Co to bude teď? Vyměníš mi olej vautě?“
„ Můžu ti vyměnit olej, jestli chceš.“ Rozesmál se, akdyž jsme odcházeli zprodejny, vzal mě za ruku apropletl své prsty smými.
Umírala jsem . Musela jsem sebrat veškerou svou vnitřní sílu, abych dokázala jeho ruku taky chytit, protože jediný jeho dotek mě zbavoval kontroly nad vlastním tělem.
Jaxon Waters mě drží za ruku.
Vůbec jsem si nepamatovala cestu zpátky kautu. Byla jsem úplně mimo.
„Zábavná část tohohle rande se ti bude líbit,“ řekl Jason ochvíli později, když parkoval učerpací stanice. „Půjdeme dovnitř adáme si dezert.“
Zmrazáku jsme si vybrali zmrzlinu, apotom jsem si nalila bezkofeinovou kávu avybírala si příchuť smetany. Jason se postavil za mě, když jsem si brala několik oříškových astrkala si je do kabelky. Otočila jsem se kněmu aon měl povytažené obočí.
„Co? Dávají se ke kávě. Ajá ty malé smetánky miluju. Vždycky je nosím vkabelce pro případ kávové nouze.“
„Kávová nouze?“ usmíval se na mě.
Znovu okupoval můj osobní prostor. Prostě stál okousíček blíž, než by stála většina lidí. Trochu jsem kvůli tomu ztrácela dech.
„Jo,“ polkla jsem ztěžka. „Nikdy neškodí být připravený.“
„Míváš tyhle nouze často?“ zeptal se. Očima se znovu zaměřil na mé rty amaličko naklonil hlavu, jako by je studoval.
„Minimálně jednou denně.“
Narovnal hlavu azasmál se. „Tak jdeme.“
Ruku vruce jsme došli kpokladně, kde zaplatil zmrzlinu ikávu apožádal ostírací losy za dvacet dolarů.
Nasedli jsme zpátky do auta ajeli do myčky. „Připravená?“ zeptal se, když se nakláněl zokna, aby naťukal kód pro mytí.
„Připravená na co?“
„Na zábavu. Duhové mytí auta.“
Rozesmála jsem se. „Pane bože, já miluju duhové mytí auta! Hrozně dlouho už jsem to nedělala!“
„Ty nemyješ auto?“ zeptal se avjel dovnitř. Jakmile se pneumatiky zachytily za pás, opřel se na sedadle aotevřel si zmrzlinu.
Udělala jsem to samé azačala do svého sorbetu šťouchat lžičkou. „Neviděl jsi moje auto.“
„Tu Corollu? Viděl jsem ji vgaráži, když jsem hledal čerpadlo.“
„No, tak potom musíš chápat, proč se neobtěžuji smytím,“ pronesla jsem adívala se přes čelní sklo, kde začala na auto stříkat voda. Dlouhé kartáče se začaly plácat po kapotě avětráky pronikal dovnitř nostalgický citrusový pach mycích prostředků na podvozek.
„Na tohle potřebujeme správnou muziku.“ Začal mačkat tlačítka rádia. Zreproduktorů začala mňoukat Lola Simoneová aon rychle přepnul stanici. Taky jsem její písničky nesnášela. Až moc mi připomínala Courtney Love.
Nakonec nechal hrát rádio KROQ, akdyž začala na auto stříkat duhově zbarvená mycí pěna, jen jsme se na sebe usmáli. Dlouho jsme si hleděli do očí, než jsme se znovu vrátili ke sledování duhy za okny.
Nesmírně citlivě jsem vnímala jeho přítomnost vedle sebe. Vůbec jsem se nemohla soustředit. Měla jsem pocit, že tu duhu ani jeden znás doopravdy nevnímá. Oči ji sledovaly, ale pozornost jsme upírali jeden na druhého. Aspoň já jsem to tak cítila.
Jakmile bylo auto umyté, Jason zaparkoval vedle čerpací stanice apodal mi stírací losy za deset dolarů. „Jestli něco vyhrajeme, rozhodneme společně, co stěmi penězi uděláme,“ oznámil, když zalovil vdržáku na nápoje avytáhl minci.
„Jak tě to napadlo?“ usmívala jsem se astírala mincí los. „Myslím, že tohle je asi nejlepší rande, jaké jsem kdy zažila. Nejdřív mě zachráníš před potopou. Potom vyjde najevo, že jsi můj nejoblíbenější zpěvák. Dáš mi obálku nacpanou penězi, nakoupíš věci na opravu mého domu, nakonec mě vezmeš na zábavnou show acelé to završíš hazardem.“
„Napadá mě pár věcí, kterými bychom to mohli ještě vylepšit.“ Ďábelsky se na mě usmál.
„Jen pro tvou informaci, na prvním rande se ani nelíbám,“ řekla jsem asetřela los. Vyhrála jsem dva dolary asvítězoslavným úsměvem mu los ukázala.
„Ateď mám ještě mytí auta zdarma .“
Smála jsem se.
Připadalo mi neuvěřitelné, jak moc se bavím. Vždycky jsem si myslela, že moje první rande po Brandonovi bude bolestným milníkem. Jako náplast, kterou je třeba rychle strhnout. Ale nebylo. Díky Jasonovi to bylo snadné.
Díky Jasonovi to bylo úžasné.
„Uvidíme se zítra?“ zeptal se.
Usmála jsem se. „Chceš mě zase vidět?“
„Nechci od tebe dnes vůbec odjet.“
Zrudla jsem. Zase .
Jenže potom jsem si vzpomněla, co je zítra za den. Zítra je druhé výročí Brandonovy smrti. Den, kdy jsme ho odpojili od přístrojů. Na zítra jsem měla plán, celý seznam pozitivních věcí, které jsem chtěla dělat na jeho památku.
„Nejde to. Zítra něco mám. Co pozítří?“ 100