„Ne. Toho kameníka.“
Longmore vytáhnul lulku zpusy. „Existuje fotografie, kterou pořídila moje matka,“ řekl mi. „Velký chlap. Velká ramena, velké ruce.“
Nechali jsme krásný dům zakotvený uprostřed čtvercovýho nádvoří klidu avraceli se topolovou alejí. Kokršpaněl držel pozici za našimi zády. Zvedl se mírný vítr arozvlnil koruny topolů, testoval výdrž posledních listů.
„Byla Sara obviněna znapadení?“ zeptal jsem se.
Znovu vytáhnul fajfku zpusy aodplivnul si do strany, neúspěšně. Hřbetem ruky si otřel rukáv. „Nedošlo na to. Podařilo se to zastavit.“
Odalších dvacet metrů dál prohlásil: „Oženil jsem se pozdě, víte? Bylo mi hodně přes čtyřicet, když se narodila Sophie.“ Odmlka. „Zdnešního pohledu žádný věk, ale tehdy… Máte děti?“
„Dceru.“
„Nechtěl byste radši kluka?“
Na to jsem nebyl připravený. „Ani nevím,“ přiznal jsem.
„Vlastně mám pocit, že nemám nic. Nevychovával jsem ji. Její matka mě opustila, když byla maličká.“
„Ano,“ souhlasil. „Také jsem měl pocit, že nic nemám, dokud jejich matka nezemřela. Vždy jsem měl moc práce. Aona se starala ovšechno. Než jsem je musel začít řešit, byly skoro dospělé. Tehdy jsem si přál, abych měl kluky.“
Rychle mrkal, jako by mu něco spadlo do oka. „Sděvčaty jsem to nikdy moc neuměl,“ pokračoval, „nejspíš iproto jsem se oženil tak pozdě.“
„Jsou na vás dcery finančně závislý?“
„Chvíli po tom, co jejich matka zemřela, nebyly. Měla vlastní peníze aodkázala jim je. Samozřejmě je obě rychle utratily. Rozházely je to správné slovo.“
Nějakou dobu jsme šli mlčky, ticho rušilo jenom chroupání
štěrku pod nohama aštrachání psa za našimi zády. Kousek od domu jsem poznamenal: „Slyšel jsem, že figurujete na seznamu věřitelů projektu Seaton Square.“
Neodpověděl, nespouštěl oči z cesty. Zkusil jsem to znovu.
„Já vás slyšel,“ zabručel. „Investoři chtěli splatit šest milionů. Franklin bojoval snámitkami, obvyklá šlamastyka. Řekl jsem ne, ale Sophie mi nedala pokoj.“
„Jak je to dlouho?“
Longmore povytáhnul obočí. „Tři čtyři měsíce, myslím.“
Vyšli jsme po schodech na terasu. Nahoře se zastavil avrhnul na mě letmý pohled. „Viděl jste ty železné věci, co vytváří?“
Přikývnul jsem.
„Klíč kjejí hlavě, nemyslíte?“ zeptal se. „Ktomu, co je vní špatně.“
„Kromě toho, že je žádoucí, aby se do věci vložil zkušený odborník na trestní právo, je ještě něco, co bych od vás měl vzkázat Andrewu Greerovi?“
Hladil psa. „Ať se přizná kneúmyslnému zabití. Není vražedkyně, ale vpořádku taky ne. Ona si ty epizody vůbec nepamatuje. Dodnes třeba popírá, že něco udělala Garymu Webberovi.“
Vítr cloumal břečťanem na fasádě domu, rudé ažluté listy se chvěly acelá zeď vypadala, jako by obživla.
„Vyřídím mu to,“ souhlasil jsem. „Ale pokud tomu dobře rozumím, neudělá to. Chtěl bych mluvit se Sophií. Je to důležitý.“
„Řeknu jí to. Někam odjela.“
„Díky, že jste mi ukázal ten dům.“
Longmore přikývnul. „Pakliže mi budete chtít cokoliv sdělit, Greer má moje číslo. Ne, vy ho máte také, tak mi rovnou zavolejte. Nebo přijeďte, jsem tady skoro vždycky. Kničemu už mě jinak nepotřebují.“
„Ten kameník,“ řekl jsem. „J. I.Irish. Byl to můj děda.“
Hned jak jsem to vyslovil, došlo mi, že jsem kruh neměl uzavírat apřes propast let nás dva spojovat.
„Ano,“ opáčil, aniž by se na mě podíval; zjeho hlasu nezaznívaly vůbec žádný emoce. „Věděl jsem to hned, jak jsem vás uviděl.“
„Tak na shledanou.“ Podali jsme si ruce.
Ještě než jsem odešel, zeptal se: „Na jakou školu jste chodil, Jacku?“
Neochotně jsem se otočil. „Na Melbournskou internátní.“ Vadilo mi, že to musím říkat.
Díval se na hlavičku svojí dýmky, zvednul ruku atrhnul zápěstím. Žlutá sprška tabákový šťávy se zaleskla ve slunečním světle adopadla vpruhu před skloněný nos kokršpaněla.
„Líbilo se vám tam?“
„Ne,“ přiznal jsem. „Škole to ale nevyčítám.“
„Já to tam nesnášel,“ svěřil se mi Longmore. „Ale stejně je ten starý svět zvláštní. Vůbec není tak nahodilý, jak se zdá, co?“
Přikývnul jsem aodcházel po cestičce pryč. Jeho pohled jsem na zádech cítil ipoté, co jsem zahnul za roh.