Šťastný omyl (Ukázka, strana 99)

„Zdá se mi pohublý. Vyzáblý, jak říkala máma.“

„Vážně?“ podivila se Clare. „Má toho hodně, ale… jinak je určitě v pořádku.“

„Nelam si s tím hlavu,“ zašklebila se na ni sestra „Je z tebe slavná raperka, nemůžeš se zabývat problémy malých lidí.“

„Ha ha! Máš pravdu. Jen se na mě všichni podívejte!“

„Tak jo, ukaž mi ten nářez,“ ponoukla ji Steph s neskrývaným zájmem.

„Fakt? A co ty? O tobě nepadlo ani slovo.“

„Zapomínáš, že všechen čas trávím se svým půlročním synem. Život musím prožívat zprostředkovaně přes tebe, jinak z něj nemám nic.“ V jejím hlase se odrážela hořkost.

„Je všechno v pohodě, Steph?“

„Jo, nikdy mi nebylo líp.“

Clare se natáhla přes stůl a chytla sestru za ruku. „Jsi si jistá?“

„Samozřejmě. No tak, předveď se. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.“

Kapitola 17

„Bezpečnostní pás,“ nařídila netrpělivě Claudia, když

Clare v pondělí ráno nasedla do auta. „Bezpečnostní pás, bezpečnostní pás, bezpečnostní pás.“

„Dobře, dobře, Claudio!“ vyprskla a pás si zapnula. „Přestaň mě sekýrovat!“

Skvělé, snížila se ke konverzaci s autem.

„Bezpečnostní pás zapnutý,“ potvrdil automat. „Bezpečnostní pás zapnutý, bezpečnostní pás zapnutý.“ Clare si nepamatovala, že by takhle dřív reagoval. Nedostala se Claudia náhodou do módu zvýšené ostražitosti?

„Díky, teď už můžeš zmlknout.“

„Vyhledávám zmlknout online,“ oznámilo auto.

„Ne, ne, to nehledej,“ zděsila se Clare. „Ehm, zastav hledání.“

Claudia se odmlčela a Clare konečně nastartovala. Neubránila se obdivu nad plynulým řízením a snadným zrychlením. Možná s vozem nešlápla tak úplně vedle.

„PŘEKRAČUJETE POVOLENOU RYCHLOST!“ zaječela Claudia, když auto vyjelo ze zatáčky a zamířilo k centru. „PŘEKRAČUJETE POVOLENOU RYCHLOST!“

Clare se podívala na tachometr. Jela třicet pět kilometrů za hodinu. Kdyby přibrzdila, auto by zastavilo. Zkusila nohu jemně nadzvednout z pedálu. Přístrojová deska se rozsvítila a objevilo se malé auto s označením x. To nevěštilo nic dobrého.

Znovu zrychlila, stáhla okýnka, a aby přehlušila automat, pustila rádio na plné pecky. Než dojela do cíle, třeštila jí z toho rámusu hlava. Zato však polovinu Hatfieldu potěšila poslechem toho nejlepšího

z devadesátých let.

„Porada za dvacet minut!“ informovala ji Ann, když o hodinu později vešla do její kanceláře s hromadou složek. Okamžitě ji do nosu praštil odér starých bot, který stále visel ve vzduchu. „Povedou ji Nigel s Willem,“ upřesnila a ženy si vyměnily podezřívavý pohled.

„Super.“

„Věděla jsem, že ti udělám radost!“ usmála se Ann. „Jde o nějaké školení.“

„Opravdu?“

„Ano. Stanovení cílů a motivace.“

„Aha.“

Ann svraštila obličej. „Co tu tak zapáchá?“

„Nevím. Stoleté boty?“

„Jo, smrdí to tady jako v tělocvičně. Nemůžeš otevřít –“ Ann se zarazila. Příliš pozdě si uvědomila, že nově vybavené kanceláři chybí okna. „Kruci, promiň, Clare.“

„Celé roky jsem čekala na to, kdy mě konečně povýší do rohové kanceláře,“ prohodila Clare s úsměvem, přestože se jí do očí draly slzy.

„Musíš se ozvat.“

„Já vím.“

O půl hodiny později Clare seděla v zasedací místnosti s hrnkem horké kávy. Dorazila dřív, aby si užila prostoru s obřími okny a do těla doplnila rapidně ubývající zásobu vitaminu D. Ostatní se trousili po skupinkách. Nakonec se v zasedací místnosti sešlo osmnáct kolegů – dva právní poradci, zaměřující se na soukromé majetky, Ann společně s třemi dalšími asistentkami a několik lidí ze správního a trestního práva, se kterými se příliš nevídala. Vzájemně si vyměnili pozdravy a zeptali se na rodiny. „Pogratulujte za mě manželovi,“ řekl jí Brian, vedoucí trestního, který byl jednou nohou v penzi. „Viděl jsem od něj před nedávnem jednu úžasnou reportáž. Kdo by to byl řekl, že pouliční osvětlení je tak komplexní mechanismus?“

„Vyřídím mu to,“ odpověděla.

Potom se dveře s třísknutím rozrazily. Na prahu stál Nigel s Willem a oba v ruce svírali psací podložky. Nastal trapný okamžik, kdy se oba pánové zároveň nacpali do dveří. Srazili se a pak nevhodně dlouhou dobu dávali jeden druhému přednost. „Až po vás!“, „Ne, ne, až po vás.“

Nakonec do místnosti vešel jako první Nigel, načež se zeširoka rozkročil a Clare se lekla, že Will vzniklou mezerou proklouzne a společně předvedou nějaké akrobatické číslo. Místo toho se postavil po šéfově pravici a zaujal podobnou pozici.

„Dobré ráno,“ pozdravil Nigel a obdařil své zaměstnance laskavým úsměvem. „Rád vás tady všechny vidím.“

„Ano,“ přidal se Will blahosklonně, jako kdyby jim také poskytoval zaměstnání a každý měsíc vyplácel mzdu. „Děkujeme, že jste přišli.“

Anniny oči se na vteřinu střetly s Clarinými. Aby předešly nevhodnému hihňání, rychle se zadívaly jinam. Podobné chyby se dopustily v jednom z předešlých školení, kdy měly předvádět náročného klienta. „Nechápu, co je na tom směš-