Unde novum?
V této souvislosti se neodbytně klade následující otázka: „Kde“ se vlastně bere ona nová skutečnost, která dosud nebyla a kterou nelze odvodit z ničeho, co již bylo či jest, a jejímž svrhovaným původcem zjevně není ani subjekt sám, skrze jehož aktivitu tato skutečnost vstupuje do světa?22 Mezi moderními filosofy si tuto otázku po původu či zdroji nového se vší vážností položili dva čeští myslitelé: Jan Patočka a Ladislav Hejdánek. V následujícím jen velmi stručně připomenu, jak se na ni pokusili odpovědět.
Patočka své řešení načrtává ve Studii o času I, která je součástí jeho projektu „negativního platonismu“. Přitom klade důraz na „radikální novost“ nového, která nejenže vylučuje možnost odvodit nové z minulého a daného a vysvětlit je pomocí nějaké kombinace toho, co již bylo či jest, ale naopak vyžaduje distanci od daného a jeho překročení.23 Tvorba nového není možná bez přerušení toku „obvyklého života“ v jeho zajetých kolejích, které zároveň znamená „jeho vzkříšení z původního úpadku“.24 Svobodný život je tak neodlučitelně spojen s „derealizací“ daného, je to život, „který se vzchopuje z této upadlosti a koncentruje se na to, co není dáno, čeho nebylo a není“.25 Tento pohyb svobodné existence lze podle Patočky vysvětlit jako odpověď na „apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem“ je právě „lidská tvorba nového“ a „úsilí vybřednout z úpadku, k němuž nás odsuzuje setrvání v pouze daném“.26 Podle Negativního platonismu tento apel vychází z Ideje jakožto „odpředmětňující moci“, „moci distance“ vůči všemu předmětnému a danému.27 Schopnost tvorby či „realizace nového“ je tak založena v „nejpůvodnějším lidském vztahu“, jímž je podle Patočky „vztah k Ideji“.28
Idea, která se „z hlediska předmětnosti“ musí „jevit jako pouhá nicota“,29 se ovšem podle formulace ve Studii o času I „ve své konkrétní podobě“, resp. jakožto „konkrétní transcendence“ ukazuje jako „budoucnost, tj. nově otevřená lidská možnost“.30 Nejedná se ovšem o budoucnost ve smyslu „pouhé časové etapy“, nýbrž o „budoucnost v pravém smyslu slova“, což je podle Patočky „plná budoucnost, tj. budoucnost naplněná, ba přeplněná významem“.31 Podle Patočky má tedy
22 Tato formulace otázky není nejšťastnější potud, že by mohla vzbuzovat falešný dojem, že je jakési „někde“, kde je nová skutečnost předem uložena a odkud se pouze vynořuje. Právě takovéto představy však musí být odmítnuty, má-li být fenomén nového vzat vážně a nemá-li být zbaven své svébytnosti.
23 J. Patočka: Studie o času I, s. 641.
24 Ibid., s. 641.
25 Ibid.
26 J. Patočka: Negativní platonismus, in týž: Péče o duši, I, ed. Ivan Chvatík – Pavel Kouba, Praha 1996, s. 303–336, zde 334.
27 Ibid., s. 332–333.
28 J. Patočka: Studie o času I, s. 641–2.
29 J. Patočka: Negativní platonismus, s. 333.
30 J. Patočka: Studie o času I, s. 641.
31 Ibid., s. 640–1.
vyvstávání nového – jakkoli není nikdy možné bez lidského subjektu – svůj vlastní, mimo-lidský zdroj,32 jímž je sama Idea, totožná s „naplněnou budoucností“. Tomu podle Patočky odpovídá lidská zkušenost, podle níž je „radikální novost“, kterou svobodný život vnáší do světa, spojena s prožitkem „příchodu shůry“.33
Také Ladislav Hejdánek zdůrazňuje, že svobodná a tvořivá lidská aktivita zaměřená do budoucnosti se nemůže vposled opírat o to, co je již dáno, co již bylo či je, protože tím by právě přestala být svobodnou a tvořivou aktivitou otevřenou vůči budoucnosti. Takováto aktivita je podle něj zakotvena ve výzvách či povoláních, které člověka niterně a zároveň adresně oslovují v konkrétních situacích. Právě tyto výzvy otevírají nové – a často netušené – cesty do budoucnosti. Tyto výzvy však nejsou nijak objektivně dané, nejsou vůbec žádnou danou věcí či objektem mezi jinými objekty, tedy nejsou „předmětné“. V souladu s tím o nich Hejdánek mluví jako o „nepředmětných výzvách“.
Člověk je bytostí „transcendující“ právě potud, že je bytostí „vědomě odpovídající“ na nepředmětné výzvy, resp. bytostí „takové odpovědi schopnou“.34 Toto odpovídání odpovědných subjektů je základem smysluplného dění, v němž vzniká něco nového, co tu dosud nebylo, a co ani nelze nijak odvodit z toho, co tu bylo či jest.35 Onen „zrod nového“, k němuž dochází skrze svobodné jednání, je tedy vlastně „výsledkem pokusu o odpověď na nepředmětnou výzvu (resp. výzvy)“.36 Smysluplné událostné dění tak spočívá právě v tom, že subjekty reagují čili „odpovídají“ na nepředmětné, dosud ne-jsoucí výzvy, ale právě skrze toto odpovídání do skutečnosti stále proniká něco nového, jež se posléze stává součástí toho, co je dáno.
Podobně jako u Patočky tato oslovení přicházejí z budoucnosti, k níž je lidský subjekt primárně zaměřen. Budoucnost ovšem podle Hejdánka není němá a prázdná, nýbrž je „strukturovaná“ právě oněmi nepředmětnými výzvami, které přicházejí z budoucnosti či s budoucností a oslovují subjekty v konkrétních situacích. Skrze tyto nepředmětné výzvy je však subjekt oslovován „čirou nepředmětností“, kterou Hejdánek ztotožňuje s pravdou a absolutní budoucností.37 Extatický pohyb subjektu, v němž subjekt překračuje či opouští dané, aby se dal k dispozici novému, které přichází, je vposled vyvolán oslovením Pravdy, která vyzývá subjekt, aby napravoval skutečnost tam, kde se právě ve světle pravdy ukazuje jako nepravá.38 Pravda tak vnáší do skutečnosti neutuchající „napětí“ tím, že stále znovu ustanovuje a odhaluje
32 Srv. P. Kouba: Přítomnost ve světě, s. 10.
33 J. Patočka: Studie o času I, s. 641.
34 L. Hejdánek: Úvod do filosofické antropologie, kap. 11, rukopis. Nevědomě podle Hejdánka na nepředmětné výzvy „odpovídá každá živá bytost, a dokonce každé pravé jsoucno“. Viz ibid.
35 L. Hejdánek: Úvod do filosofické antropologie, kap. 11, rukopis.
36 V. Němec – L. Hejdánek: Rozhovor. Subjekt, nepředmětnost a čas, Reflexe 50 (2016), s. 173–186, zde 186.
37 Srv. V. Němec: Ladislav Hejdánek. Filosofie nepředmětnosti, in: Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí. Podoby filosofie v době normalizace a po sametové revoluci, ed. M. Bendová, J. Borovanská a D. Vejvodová, Praha 2013, s. 168–187, zde 176.
38 Srv. L. Hejdánek: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha 1997, s. 162.
rozdíl mezi „pravým a nepravým“, a tím „otevírá perspektivu další realizace“ nového a pravého,39 tj. to, co „má být“, na rozdíl od toho, co je třeba opustit, ukončit, zavrhnout.40
Závěr
Tváří v tvář oběma těmto pokusům o řešení problému původu nového se ovšem nabízí otázka, kterou klade Pavel Kouba ve svém textu Přítomnost ve světě: zda nám postulát vlastního zdroje nového, jak se s ním setkáváme u Patočky i Hejdánka, pomáhá, či spíše brání porozumět fenoménu vyvstávání nového ve světě.41 Na rozdíl od Pavla Kouby, který se kloní k druhé možnosti, považuji Patočkovu i Hejdánkovu odpověď na otázku původu nového za plausibilní. Přinejmenším nám tyto odpovědi naznačují perspektivní směr, jímž by se mohlo ubírat řešení některých obtížných otázek, které vyvstaly v průběhu výše podané analýzy.
Jak Patočka, tak Hejdánek při svém výkladu tvorby nového staví proti modelu intencionality model „responzivity“,42 který je této zkušenosti mnohem přiměřenější. Umělecké dílo stejně jako jakékoli jiné dílo našeho života je spíše něčím, čemu se dáváme k dispozici či do služeb a při jehož uskutečňování se ocitáme spíše v pozici oslovených a obdarovaných než svrchovaných tvůrců, projektantů či konstruktérů. Za těchto podmínek také dává dobrý smysl, že v tomto úkolu můžeme uspět či selhat, neboť jinak vůbec není vysvětlitelné, odkud bychom čerpali kritérium či míru, podle níž případný zdar či nezdar posuzujeme, pokud platí, že tímto kritériem nemůže být nic daného a jsoucího. Jinak řečeno: Patočkovo i Hejdánkovo řešení umožňuje vysvětlit rys nelibovolnosti a odpovědnosti, který je s tvorbou nového neoddělitelně spojen, navzdory její distanci vůči danému.
Naše analýza také ukázala, že postavení svobodného subjektu v čase je dosti prekérní: Jeho jednání v budoucí situaci od něj vyžaduje kreativní výkon, díky němuž vyvstane ve světě něco nového, který však není s to plně předvídat a který není v jeho moci. Přitom je to právě toto nové, na čem zvláště záleží, má-li v této situaci obstát. Protože je to však jeho jednání, na němž závisí jeho zvládnutí budoucí situace a za něž je odpovědný, je subjekt právě na tomto kreativním výkonu, jehož prostřednictvím dochází ke vpádu nové skutečnosti do světa, zvláště zainteresován. V souladu s tím je právě k tomuto segmentu nepředvídatelných složek budoucí situace, která se jeví jako specifické nejsoucí, koncentrována zvláštní pozornost k budoucnosti vztaženého subjektu. Zároveň se ukázalo, že právě skrze tuto aktivní koncentraci subjektu ke specifickému nejsoucímu, jak se odhaluje v jeho
39 L. Hejdánek: Setkání a odstup, Praha 2010, s. 28–29. Tuto identifikaci nového s „pravým“ implicitně provádí již J. Patočka: Studie o času I, s. 643. Srv. P. Kouba: Přítomnost ve světě, s. 18.
40 Srv. V. Němec: Ladislav Hejdánek. Filosofie nepředmětnosti, s. 175–176.
41 Srv. P. Kouba: Přítomnost ve světě, s. 10.
42 Srv. J. Puc: Jak vzniká něco nového?, s. 265.
Ukázka elektronické knihy