John Lewis Gaddis (1998) dal rozšíření NATO do protikladu k mezinárodnímu uspořádání po skončení napoleonských válek a po druhé světové válce, kdy byly do mezinárodního systému zapojeny i poražené státy. Naproti tomu rozšíření NATO Gaddis hodnotil jako okázalé vyloučení Ruska jako bývalého nepřítele a projev arogance a krátkozrakosti Západu. Kenneth Waltz (2000) varoval, že stejně jako přírodě škodí vakuum, tak mezinárodním vztahům neprospívá nevyvážená síla dominantního státu.
Klasický realista George Kennan (1997) označil rozšíření NATO za nejzávažnější omyl USA po skončení studené války. Toto rozhodnutí podle Kennana rozdmýchá nacionalistické, protizápadní a militaristické tendence v ruském veřejném mínění, bude mít opačný efekt na ruskou demokracii, obnoví atmosféru studené války ve vztazích mezi Východem a Západem a donutí ruskou zahraniční politiku chovat se způsobem, který se nám nebude líbit.
Rozšíření NATO se stalo v Rusku jablkem sváru, když po bukurešťském summitu mohly být přizvány do NATO Ukrajina a Gruzie. Gruzínská pětidenní válka byla první válkou, kterou Rusko vedlo proti zemi, která byla dříve součástí SSSR. Ruským ozbrojeným silám tato válka přinesla první vojenské vítězství dosažené po zániku SSSR, i když to bylo vítězství proti mnohem slabšímu soupeři. Dalším frontovým bojištěm se stala Ukrajina.
Graf IV.2 zobrazuje vojenské výdaje Ruské federace jako % HDP za poslední čtvrtstoletí. Ruské vojenské výdaje jsou nižší než za studené války, kdy spolu soupeřily NATO a Varšavská smlouva a kdy přehnané vojenské výdaje ohrožovaly životaschopnost sovětského systému. V 90. letech 20. století díky prozápadnímu kurz ruské vojenské výdaje klesaly, od přelomu tisíciletí se zvedly, v posledních letech spíše klesají.
Graf IV.2 Ruské vojenské výdaje jako % HDP (1992–2018)
Zdroj: Miller (2018), aktualizováno.
6. VÁLKA O UKRAJINU
Východní Ukrajina je sice bojištěm dvoustranné války mezi Ruskem a Ukrajinou, ale z hlediska mezinárodních vztahů by bylo přesnější hovořit o „válce o Ukrajinu“ mezi Ruskem na jedné straně a Západem na straně na druhé. Jde v ní o to, kam Ukrajina bude patřit, kdo bude využívat její území, surovinové a lidské zdroje, kdo ji zapojí do svého vnějšího vyvažování. Ukrajina jako slabší strana nemá nějakou tajnou zbraň, ale může nasazovat zbraně nevojenského charakteru, např. kybernetické útoky, propagandu a psychologickou válku, při čemž se snaží apelovat na spojence, tj. Západ (Forsberg a Pursiainen 2017).
Ukrajina je státem, který nemá hranice s hlubokými historickými kořeny: západní hranice je dítětem Jaltských dohod, východní je původní administrativní hranicí uvnitř SSSR, vymezenou poměrně voluntaristicky bez ohledu na etnické rozhraní. V letech 1921–45 existovala Krymská autonomní sovětská socialistická republika, a to v rámci bývalé Ruské sovětské federativní socialistické republiky. V roce 1954 byla z iniciativy Nikity Chruščova převedena do Ukrajinské sovětské socialistické republiky (Krejčí 2017).
Anexe Krymu měla ztrestat ukrajinské představitele za jejich protiruský postoj a současně Putinovi v Rusku získat národní ovace. Západ nechtěl kvůli Krymu riskovat světovou válku a omezil se na hospodářské sankce. Protiruské sankce představovaly cenu, kterou Rusko bylo ochotno snést. Putinovy expanzionistické plány v Evropě se však omezují na Ukrajinu. Nezdá se, že by Rusko mělo ambice na světovou roli srovnatelnou s někdejším Sovětským svazem, ostatně samy jeho zdroje by na to nestačily (Kershaw 2018).
Ruské vojenské operace na Ukrajině jsou v rozporu s mezinárodním právem. NATO právem kritizuje porušení územní celistvosti a svrchovanosti Ukrajiny jako porušení mezinárodního práva a výzvu pro euroatlantickou bezpečnost. Rusko se dostalo do největší mezinárodní izolace od skončení studené války. Přesto by nám neměly uniknout některé skutečnosti.
Rusové nahlížejí na Ukrajinu jako na „blízké zahraničí“. Pro část Rusů je vůbec obtížné vnímat země bývalého SSSR jako nezávislé státy. Myšlenka, že hranice určené dříve a svévolně na základě vnitřní politiky se po roce 1991 staly mezinárodními hranicemi, se ruským vlastencům zdá nepřirozená, nebo dokonce bizarní. Jde podle nich pořád o otázku ruského státu. Vztahy mezi bývalými zeměmi SSSR jsou pořád vnímány spíše jako otázka domácí ruské politiky než zahraniční politiky (Donaldson a Nogee 2019).
Vztahy Ruska se zeměmi bývalého SSSR jsou však různé. Pobaltské země jsou dnes jasně mimo ruskou kontrolu. Na opačné straně barikády leží Bělorusko, které zůstává kandidátem pro státní unii s Ruskem. Mezitím stojí země jako Ukrajina, Gruzie a Moldavsko, které jsou spíše prozápadní, zatímco Arménie, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou spíše proruské (Donaldson a Nogee 2019).
Charles L. Glaser (2010) rozlišuje skromné státy a nenasytné státy. Skromné státy upevňují svou bezpečnost takovým způsobem, který neohrožuje jiná území. Neusilují o rozšíření svého území ani o šíření své ideologie a náboženství. Věří, že nebudou napadeny, jsou spokojeny s územím, které kontrolují, a nemají potřebu, aby svůj přímý vliv rozšiřovaly za své hranice. Neprovokují napětí ani konfrontaci s jinými státy. Upřednostňují mezinárodní spolupráci, nejsou agresivní ani expanzivní. Nevyvolávají střety zájmů a nepodstupují rizika konfrontace.
Nenasytné státy (greedy states) se naproti tomu vyznačují tím, že budují ozbrojené síly v rozsahu, který ve větší či menší míře přesahuje potřeby a požadavky obrany území daného státu. Mají tendenci i ničit armády jiných států a pronikat hluboko do jejich území. Nenasytné státy mají tak ambiciózní motivy, že je není možné naplnit jinou cestou než soupeřením o vliv v prostoru přesahujícím jejich hranice (Eichler 2019).
Bezohledný přístup nenasytných států má závažné negativní dopady, a to ve třech směrech. Prvním je vyprovokování jiného státu k tomu, že také výrazně navýší své výdaje na obranu, nakoupí dostatečné zbraňové systémy a pozmění své doktríny. V takovém případě může působení nenasytného státu vést ke zhoršení mezinárodní situace, včetně zhoršení bezpečnostní situace samotného nenasytného státu, který vše nastartoval (Glaser 2010). Druhým negativním dopadem působení nenasytných států je, že stát, který se cítí ohrožen dosavadním postupem nenasytného státu, se může rozhodnout, že nejlepší obranou proti nové hrozbě je expanze. A třetím možným negativním dopadem nenasytných států je plýtvání zdroji, což bylo typické pro celé období studené války. Hlavním cílem Západu v té době bylo uzbrojit SSSR a jeho satelitní státy, což se nakonec podařilo až po dlouhých 35 letech (Eichler 2019).
Geopolitická pozice Ukrajiny je zvláštní, neboť země existuje jako tzv. dvojí periferie. Ukrajina funguje jako západní cíp východní civilizace, zatímco západní část země současně touží stát se částí západní civilizace. Ukrajina má ohromný strategický význam pro obě strany. Země se stává obětí konfliktu zájmů, který přivedl ukrajinskou ekonomiku do zaostalosti a politiku do nestability.
Andrew Mack v článku Proč velké státy prohrávají malé války (World Politics, 1975) zkoumá povahu asymetrické války, která zahrnuje vzbouřenecké boje, terorismus a kontraterorismus. Společným jmenovatelem všech asymetrických válek je velká nerovnost mezi bojujícími stranami. Jde o boj slabších proti silnějším. Jak postřehl Henry Kissinger, slabší vyhrává díky tomu, že není poražen, a silnější prohrává proto, že nedokáže zvítězit.
Asymetrická válka končí často vítězstvím slabšího a prohrou a diskreditací silnějšího. Jako příklad lze uvést americkou válku ve Vietnamu (1965–73), porážku Sovětského svazu v Afghánistánu (1979–1990) či zabřednutí USA ve válkách Afghánistánu a Iráku. Válka na Ukrajině je ukázkou iluze imperiální velmoci, která věří, že dokáže vnutit svou vůli jiným národům i proti jejich vůli.
Ukázka elektronické knihy