ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ
Stojaté dříví vrže, v ležatém se dní. Až nezřízený úsvit.
Starý muž odsedl od okna, šeptem vál houslový průvan. A hlasy v houfech šeptem vály: povídali, že mu hráli … na dřevěném molu holka hlavou dolů – vlasy pod ní chtějí s vodou honemhonem pryč.
Zastávka na znamení.
Divné poránu: nahlas ticho jako před začátkem filmu! Až úlek. Až slast. Muž přivřel okno, vstal, vzal z police knihu, která se před ním někde uprostřed sama otevřela: tady si dcera nejčastěji četla.
Polkly hodiny.
Ohlíd se po mizině za oknem, jestli se klidí mha, jestli se nemračí … jestli tam venku chybí.
Má léta.
Ví, že ne. Ale jde za ní. Za mizinou. (Kam jinam?)
Fičí.
Jde mezi domy. A jakej jde, takovou potká: půl periferie, mobil u hlavy, hrne se k metru, u Vietnamce vjednomkuse světlo, ulice se mlčky rozcházejí, každá jinam. Obzor v dálce by se rozdal.
Zná to zpaměti.
To bůhsuďodkudco. To špachtlí do větru: posuňky, pentle par a dýmů, a „do vrchu nežeň, s vrchu pusť, na rovině nešetři“ … a voda, co si stokrát za den lízne z šutru, potopí se…
To věčné animuk. Co do nebe volá.
Jde, a nikam. Nechce se mu. Ani někam. Ani domů.
Jen tak stát si. Zdát si. Plést se. Snést se s limbem, na půl huby.
Větřit Němou, jak se chlubí.
Ano, slyší.
Půl hlt. Půl cek. A štrách. A nápěv (co maj na svědomí špalírové stromy).
A sten. A špás. (A křídlo v nebi napospas.)
A kašír. A kňour.
A ouřk. A kleť (a echo po ní).
A vřesk. A třísk. A katedrální zvony.
Všecko to všanc. Až k nesnesení.
Všecko to tvé, co tvoje není.
Pěšky se to z divna hrne. Pomatené. Povětrné. I bolavé. I blažené.
To takřka. Asi. Div že ne.
Ta planá krásná strkanice tuch a jíků a syků a sakrů a slov.
To hromské mlčení. To kdesebere miserére … ta řeč.
Tvá řeč. Tvé potmě spatření. Tvé přespráh slyšení. Tvé pravosloví.
Je den jak den, jdou courem po obzoru nějaká dějství z minula, rozlitá, rozpitá, rozbitá, úplněk trochu od krve –vzpomínky rádoby jedna rodina: děti nechtěné, děti z lásky.
Couvá, očím už taktak věřit, točí se za ní, za tou (s odpuštěním) slávou starý muž –a je to všecko … není kam už: zase to kdeco kolem přísně, pěkně pohromadě … to dříví, to molo, ta zdrž, ty vlasy, to doma.
Ta bledá cedule na otlučené štangli: ZASTÁVKA NA ZNAMENÍ.