Není to třeba rozvádět: pádným morálním argumentem je to, že ten, jehož štěstí záleží na tom, aby měl víc, nikdy nemůže mít dost – a tak se sám odsuzuje k věčné nespokojenosti, na kterou nakonec doplá cejí i druzí.
Druhý argument je sociální, tehdy vizionářský, dnes palčivě ak tuální. Konzumerismus vede k závratnému stupňování rozdílu mezi nadbytkem a bídou. Evropa a Amerika bohatnou, třetí svět se noří hloub a hloub do nepřekonatelné bídy. Blahobyt prvního světa se vy kupuje zbídačením třetího světa. To jsou ty příslovečné nůžky, a ty se otvírají i uvnitř jednotlivých společností, včetně naší. I naše neo libe rální vláda doznala, že prudký nárůst zbohatlíků, zcela mimo para‑ metry naší společnosti, představuje problém. Nikdo neví, zda stoupa jící rozpětí skončí revolučním výbuchem fundamentalismu či jiného fanatismu bědných, či zda ekonomické zhroucení třetího světa, o kte rém se zmiňuje i finančník George Soros, stáhne první svět s sebou. Těžko si představujeme, jaké budou následky. Avšak jedno je jasné –že konzumerismus nadspotřebních zemí vytváří hrozivou situaci. My, lidé nadspotřebního světa, máme podle Elgina nejen morální, nýbrž také sociální důvod, abychom místo nevybíravého konzumeri smu volili cestu výběrové náročnosti – čili dobrovolné skromnosti –a stupeň svého konzumu snižovali, aby úroveň těch nejbědnějších mohla stoupnout.
Elginův třetí druh argumentu je ekologický. Tehdy to byla před pověď, dnes je to skutečnost. Pokus předejít výbuchu nebo zhroucení bědných stupňováním jejich spotřební úrovně – podle konzumní zá sady, že vzestup spotřeby řeší všechny problémy – má katastrofické ekologické následky. Odlesnění Země se urychluje – údajně „bezpapí rové“, elektronicky vybavené kanceláře vyžadují jako celek mnohoná sobek papíru, který užívaly písařky s psacími stroji, papírové plenky ušetří práci za cenu veliké ekologické náročnosti; prostě vzestup spo třeby je ekologicky nesmírně náročný. Nestačí pokoušet se vyrovnat stoupající spotřebu ekologicky šetrnějšími technologiemi. Je třeba za stavit a obrátit nárůst spotřeby. Aby třetí svět mohl dosáhnout udrži telné úrovně, je třeba, aby první svět na ni poklesl. Tak či onak, Elgin dochází k závěru, že jedinou perspektivní strategií pro dnešní nadspo třební svět je strategie dobrovolné skromnosti – výběrové náročnosti. Nevím, zda dobrovolná skromnost představuje řešení ekologic kých problémů dnešního světa. Pokud se omezuje na individuální jednání, pak pomáhá změnit postoje, avšak sama nezmění celkovou situaci. Jak poukazuje Albert Gore, problém je systémový. Ať sám se‑ besvědomitěji zhasínám světla, pokud žiji ve společnosti, která ce lou noc osvětluje dálnice jako ve večerní špičce – a nevyužívá želez
nici, rovnoběžnou s dálnicí – spotřeba energie na mou hlavu zůstane nadměrná. Problém konzumního života vyžaduje i systémové pří‑ stupy, úsilí o uspořádání společnosti, které by bylo dlouhodobě slu čitelné se zdravím přírody. Přesto i tu platí argumenty, s nimiž jsme se střetli v souvislosti s vegetariánstvím. I malá úspora je úspora. I malá úspora ovlivňuje postoje veřejnosti. A hlavně je tu otázka svě domí. Myslet šetrně, ale žít snobsky, to je protiklad, který ničí lid skou totožnost. Ekolog, který jezdí autem podél trati, vytváří ve svém životě trapný vnitřní protiklad. Jistě, bylo by iluzí, kdybych si mys lel, že osobní šetrností zachráním Zemi. Bylo by však pokrytecké ho vořit o záchraně Země a nepřispět osobní dobrovolnou skromností.
Lidé, kteří k filosofii sice přičichli, avšak příliš se jí nenadechli, s oblibou škatulkují. Jak citlivé průkopníky jako Charlese Sherring tona a Annie Dillardovou, tak systematické myslitele jako Alberta Go rea a Duanea Elgina by suverénně propíchli špendlíkem a umístili ve vitríně označené Antropocentristé. Mnoho by nám to neřeklo, pro tože do té vitríny bychom mohli umístit také výrobce Macdonaldo vých karbanátků. Čím se vyznačují zastánci etiky ušlechtilého lidství, není postavení člověka do středu. Jde spíš o to, že všichni jsou pře svědčeni, že teprve člověkem vstupuje do všehomíra rozměr altruismu, který je pro člověka závazný – schopnost přijetí dlouhodobého zájmu všeho lidstva za vlastní zájem.
Závažný rodíl tu je mezi egoismem a altruismem. To zas jsou nálepky, které se spíš hodí na zavařovačky než na myšlenkové sou stavy. Přesto rozdíl mezi nimi není v tom, že „egoista“ jedná ve svém zájmu a „altruista“ v zájmu jiných. Přísně vzato, každý, kdo jedná, jedná per definitionem ve svém zájmu – má zájem o to, k čemu vede jeho jednání. Jinak by přece nejednal. Rozdíl je v tom, co považuje za svůj zájem. Pokud za svůj zájem považuje jen okamžitý osobní zisk, můžeme ho označit jako egoistu. Pokud za svůj zájem považuje třeba dobro svého města, je to složitější. Pojede do práce metrem, aby ne‑ přidal k znečištění a neprůjezdnosti města, avšak řekne, že to dělá ve svém zájmu, jen má širší zájem. Pokud za svůj zájem považuje dobro všeho života, lidského i mimolidského, jedná stále ve svém zájmu, jenže jeho zájem je široký jako život sám.
Můžeme takového člověka ještě označovat za egoistu? Sotva. To bychom mátli pojmy. Můžeme ho označovat jako „antropocentristu“?
Snad ano: jeho motivací je jeho vlastní láska ke všemu životu. Avšak tu by mohl být jiný pojem přesnější. Do středu hodnoty a smyslu mu vstupuje na místo vlastního či jen lidského života život sám. O ten jde: nejen o člověka, jde o dobro všeho života. Milovníci nálepek pro tento postoj užívají název biocentrismus.