mnohokrát vyháněl svou Malečku do Moskvy, ale ta ho ani za nic nechtěla nechat samotného, nemocného, na vesnici… Teď matka ronila na Noru slzy a Nora ji hladila po pletené čepici, litovala ji, záviděla jí a dmula se pocitem převahy, protože sama taková není –a rozhodně by se nerozbrečela…
Nora pomohla matce rozepnout kabát, ale Andrej Ivanovič se k ní vrhl, kabát popadl, cvakl přezkami jejích bot, sedl si do dřepu a přisunul jí pod nohy bačkory. Amálie mezitím mechanicky uhlazovala řídké vlasy na jeho skloněném temeni. Jeho ruce sklouzly nahoru po lýtku… tajně pohladily koleno – všimla si Nora krajem oka.
Bývaly chvíle, kdy Noru jejich milostné dotyky doslova spalovaly. Byly neslušné. Rozčilovala ji ta touha, ta nehynoucí vášeň postarších lidí.
To ze mě mluví závist, zarazila se Nora. Měla bych se stydět.
Nora byla nelítostná ke všem – i k sobě.
Matka si hřbetem ruky utřela slzy z tváří:
„No tak mi ukaž vnuka!“
Nora otevřela dveře dokořán: ze dveří bylo vidět bílou postýlku a nemluvně ležící na břiše obličejem k návštěvě.
„Proboha!“ vydechla Amálie. „To je ale krasavec!“
Šikovně ho vytáhla z postýlky, přitiskla ho k sobě a začala ho hlasitě očichávat a poplácávat po zádech.
„Takový slaďoušek! Noro! Až ho přestaneš kojit, vezmeme si ho k sobě! Ano, Andreji? A proč ne? Vzduch je tam čistý, máme kozí mléko, jahody, nové jabloně začaly nést ovoce…“ spustila radostně, sebejistě, ale pak zpomalila v očekávání Nořiny reakce. „Tak jsme se dočkali vnoučat, Andrjušeňko!“
Andrej Ivanovič byl člověk málomluvný, a navíc koktal. Nekoktal jen s milovanou Amálií. Podala muži dítě a ten ho vzal do jedné ruky a druhou objal ženu.
Vždyť ještě nejsou staří. A vůbec vypadají na čtyřicet… Zvláštní, je to zvláštní člověk, je nesmírně přitažlivý, je to takový mužný muž, a přitom se červená, u mámy, u té se to dá ještě pochopit, u té ano, je to ale páreček… Jak ti se našli? Úplně jako já s Tengizem. Jen Tengiz není Andrej, je z úplně jiného těsta. Tenhle je mladistvý, světlovlasý a šediny nemá vidět. Zatímco Tengiz zešedivěl brzy a brzy
začal stárnout. Andrej Ivanovič vypadá dokonce mladší než Tengiz, i když je o dvacet let starší. A oba jsou z vesnice, vyrostli v polích.
Stáli tam ve třech jako sousoší – máma, Andrej a nemluvně, k němuž se oba obraceli. Ale vždyť je to tak, opravdu k nim bude moct poslat dítě na léto, až vyroste…
Nora poprvé připustila myšlenku, že nechá syna na mámě. A okamžitě si vzpomněla na to, co dávno zapomněla: jak veselou a bezstarostnou kamarádkou pro ni v dětství máma byla – ráda se smála a běhala, všechny holky Noře záviděly. Máma byla ze všech kamarádek ta nejlepší. Později to samozřejmě byla babička Marusja, ale to bylo něco jiného… I když kluk víc potřebuje muže… A Andrej Ivanovič byl přesně tím potřebným mužem: voják, myslivec, všechno umí udělat vlastníma rukama – postavit dům i vykopat studnu… No ano, chlapec potřebuje otce. Nebo alespoň nějakého chlapa v domácnosti… Ale přece jen ne Vitase…
Později, když odešli, Nora udělala tužkou skicu. Povedla se jí. Zatímco Nora kreslila po paměti, došlo jí, že když se Amálie s Andrejem Ivanovičem seznámili, byli docela mladí, jen o trochu starší než teď Nora. Bylo jim osmatřicet? Devětatřicet? Mohli si pořídit vlastní dítě. Ale něco jim bránilo – nejdřív Amálie dlouho uvažovala, jaké to je, rodit bez muže, a on se dlouho nemohl rozvést, pořád čekal, až děti vyrostou. A děti vyrostly a po rozvodu ho nechtěly vidět, nevěru mu neodpustily… Ano, teď se asi ujmou Jurika. A Nora začala žárlit: vlastní dítě vám nedám. Pak se zarazila – jsi majetnická, Noro, to není dobře. A dítě potřebuje, aby ho mělo rádo hodně lidí. Ať ho mají rádi.
Jurikovo seznamování s celým kruhem nejbližších příbuzných skončilo, když mu byl rok. Na první setkání se synem se Víťa chystal dlouho. Zvykl si mezitím na zajímavou skutečnost, že se Noře narodilo dítě a že to dítě je jeho syn. Pro Víťu bylo těžké se s tím smířit. Částečně to bylo tím, že zatímco se jejich dítě ze shluku buněk proměňovalo v disk, protahovalo se, rostly mu nové tkáně a zárodky orgánů, sám Viktor se hroužil do deprese. Když Nořino břicho nabylo na přesvědčivosti, pozvala manžela, aby mu oznámila, že brzy bude mít dítě. Víťa tu zprávu přijal s velkým vnitřním protestem – byl kategoricky a nezlomně proti. Vlastní život mu připadal vnucený a trýznivý a přivádět na svět další trpící bytost,
podobnou jemu samotnému, nehodlal. Navíc měl vůči Noře i morální výhradu: jak se mohla odhodlat k takovému kroku, aniž ho varovala! Měl pravdu, ale Nora vůbec nehodlala brát jeho výhrady vážně. Zachraňovala se z vlastního milostného neduhu, který byl navíc v biologickém ohledu neplodný – narození dítěte jí připadalo jako to nejrozumnější východisko a Vitase v potaz nebrala. Ani s ním nepočítala jako s plnohodnotným otcem… Byl to výrobce.
Víťa byl uražený. Byla to jeho snad vůbec nejsilnější emoce za dobu jejich přerývaných styků. Celý rok byl pro Víťu hodně těžký. Strávil tři měsíce v psychiatrické léčebně. Dali ho tam trochu do pořádku, odešel z ní ještě nekomunikativnější a hodně přibral, ale to nejhorší bylo podle doktorů pryč.
Nořin telefonát, ve kterém ho pozvala na synovy narozeniny, Víťu zastihl nepřipraveného a byl tak zmatený, že to oznámil matce. Varvara Vasiljevna se svými složitými a naprosto zápornými city vůči „té takzvané manželce“, okamžitě přišla s vlastní verzí: Nora má dítě s jiným mužem a po Víťovi teď chce alimenty. Nicméně projevila touhu jít s Víťou okouknout toho „takzvaného vnuka“.
Víťovi se matčina verze nezdála, ale na první setkání s Jurikem vyrazili spolu.
Sám lhát neuměl, jeho netriviální rozumový aparát, který v mnoha ohledech převyšoval možnosti obyčejných lidí, některé obyčejné věci nechápal – lež, lstivost ani prospěchářství.
Na návštěvu manžela a tchyně se Nora připravila: vytřela v bytě podlahu, koupila Vitasův oblíbený dort Praha, Jurikovi oblékla semišové kalhoty přešité z vlastních starých. Varvara Vasiljevna dlouho váhala, zda stojí za to tuhle návštěvu podniknout, zda to pro Víťu bude dobré, nebo špatné. Vyložila si pasiáns, jestli ano, nebo ne –a vyšlo jí ano. Karty jí řekly, aby jeli.
Víťa Noru varoval, že přijede s matkou. Nora nic dobrého nečekala, ale domnívala se, že ta návštěva sama o sobě znamená velké vítězství její lhostejnosti nad mnohaletou nenávistí nebohé Varvary. Příbuzní přišli s hodinovým zpožděním. Jurik stál ve dveřích dětského pokoje a mírně se pohupoval, odhodlával se vyrazit hostům naproti. Vitas zatarasil celé dveře, takže Varvara Vasiljevna sotva vykukovala z boku. Víťovo vzezření Noru šokovalo: bledá, téměř nehybná tvář, nezdravá tloušťka, strnulost… V duši se jí vzedmula