do rozbité žárovky, jako by se měla každou chvíli rozsvítit, a stíny na zdi se zplošťují, až úplně zmizí. Za celý den jsme stihli jen přijet, rozbít velké zrcadlo, vypít láhev vína a pak nad tou ztrátou truchlit až doteď. Truchlíme tiše a zrcadlově rozdělení osou pokoje, která nám olizuje ramena. Ta ztráta nás stmelila ještě více, a když to na mě přijde, stisknu ti dlaň ještě o něco silněji.
Nevybalené tašky plné oblečení mě znervózňují a čas od času se pokusím vstát a naznačit ti, abys je vybalila, ale při každém náznaku pohybu mě jen zatáhneš za zápěstí a zadržíš na podlaze. Chvíli jsem z toho začínal panikařit, ale pak jsem se od sebe dokázal oprostit a představit si, že jsem někdo jiný a že mi to nevadí.
Připadáš mi smutná, ale neptám se proč. Nechci být vlezlý a nechci tě zahltit otázkami. Myslím si, že někdy je lepší to v sobě nechat zrát a přemýšlet, nechat sebou ten smutek prostoupit a cítit ho úplně všude, užít si ho.
Konečně otočím hlavu od žárovky a podívám se na tebe, ale ty se ani nehneš. Necukneš rty ani víčkem nemrkneš, ležíš, jako bych tady vůbec nebyl a v tobě něco umřelo.
Je to tu moc velké a temné. A je tu příliš ruchu z ulice.
Na to si časem zvykneš. Brzy bychom mohli jet někam na výlet, navrhnu.
Neodpovídáš a mně se zastaví dech.
Naštěstí řekneš sladké kam, kterým se vše vrátí do stavu jako předtím.
Kamkoliv. Do hotelu. Někam daleko. Hotely mám ráda. Čas tam běží úplně jinak.
Tak vidíš. Brzy pojedem.
Nakonec jsme nikdy nejeli, ale já si často představoval, že ano.
Tou dobou jsi většinou seděla vedle mě, nad něčím přemýšlela a já se už nikdy nedozvím nad čím.
Ve středu stojíš před mým domem a čekáš, až ti hodím klíče. Zabalím se do okenního závěsu jako do měkkého županu a pozoruju, jak přešlapuješ z jedné dlaždice na druhou, pak si prstem rozpleteš vlasy a nakonec dáš ruce v bok a sleduješ projíždějící auta. Naposledy jsme se viděli před třemi dny, ale večer mi to připadalo už jako tři roky nebo tři cizí životy. Zabalím klíče do složených ponožek a hodím je dolů na ulici, pokoušíš se je chytit, ale ponožky po tvém levém prstu sklouznou na chodník a zastaví se až na mřížce kanálu. Zdvihneš je ze spáru propasti a vklouzneš do domu. Zavřeným oknem slyším hlasitou ránu a uvědomím si, že je to letos už osmá autonehoda, která se před tímhle domem stala.
Vypadáš nervózně. Pamatuješ? Tvůj třetí den v hlavním městě a ty už máš práci.
Není to úplně práce mých snů, ale někde se začít musí, obhajuješ přede mnou sama od sebe své nové zaměstnání v kuchyni fast foodu a zdá se mi, že se trochu stydíš. Ale mně to nevadí, vážně, budu spokojený, když budeš spokojená ty.
Navíc je tam super kolektiv lidí. Moc milí. Od hodiny platí taky docela dobře a ještě si můžu dát oběd zdarma.
Tak to já se za tebou vydám zítra na oběd, navrhnu, ale tobě na tváři problikne červená jako na semaforu.
Teď ještě ne, ještě je brzo. Zatím se zaučuju a tak, ale někdy určitě.
Trochu z tebe spadla nervozita, sedneš si na židli v kuchyni a rozhlížíš se kolem. Na jídelním stole je rozsypaný popel, u bytových dveří statické sousoší lahví od piva a na kuchyňských skříňkách staré flašky od levné whiskey. Koš přetéká odpadky a na vrcholu té pyramidy odpočívá několik velkých much.
Pojď raději do mého pokoje, navrhnu a tentokrát se zastydím já. Omlouvám se za ten nepořádek, ale takhle to u nás prostě je a nejde to změnit. Už jsem zkoušel snad vše, prohodím.
To vysvětlování a omlouvání nepořádku mě zmáhalo už tehdy, když jsem přemýšlel nad tím, že jednou přijde, a teď jsem tak unavený, že tě vedu průchozím pokojem za ruku až k sobě, kde tě stáhnu do postele a ty se mi vůbec nebráníš, protože postel je náš přirozený domov. Rozhodl jsem, že tvou reakci