a pravou paži nataženou, palec vztyčený. Drží obrácený štětec, soustředěným pohledem přejíždí sem a tam po plátně. Ze svého místa na pohovce ho vidím jen z profilu, stojí ke mně bokem, je obrácený ke stojanu, v pravé ruce drží paletu s kopečky barev, modrá, zelená a žlutá. A teď se štětec znovu roztančí. Vidím, jak se mu s každým drobným pohybem hlavy rozhoupe hříva kudrnatých vlasů.
… a někdy, víš, někdy mám pocit, jako bychom měli co nevidět vzlétnout. Po našich procházkách po městě, po East Village nebo Lower East Side, nebo když jdeme po První nebo Druhé avenue a razíme si cestu davem, nebo mezi stánky, které o víkendu stávají v okolí
St. Mark’s Place, když se držíme za ruce a touláme se ulicemi, které se večer zaplňují lidmi vyrážejícími za zábavou, mezi skupinkami turistů a nastrojených dvojic zahalených oblaky parfému a vody po holení, mezi hloučky povykujících puberťáků, když si vykračujeme mezi prodavači vonných tyčinek, stříbrných šperků, knížek a starých filmových plakátů, míjíme vchody barů a kaváren, ze kterých se při každém otevření dveří ozývá hudba a útržky rozhovorů, z tisíců lákavě vypadajících restaurací nabízejících suši, falafel, čínské a indické jídlo k nám zalétají střípky hlasů, cinkot nádobí a vůně pokrmů a koření a kolem nás celou dobu pomalu proudí nekonečné množství tváří a pohledů, taxíky troubí, jsou tu prodavači květin i balonků, žebráci, pouliční muzikanti a hráči karet, akrobati a občas lidské sochy, tiše zamrzlé v nějaké pozici: tady stojí středověký rytíř v brnění a tamhle mumie faraona se zatajeným dechem, zničehonic zahlédneme překrásného vycpaného dudka se vztyčenou chocholkou strnule stojícího na jedné noze. Zdraví nás další a další vousatí, břichatí, růžolící Santa Clausové, s čokoládičkami a reklamními letáky, s kasičkami na charitu a zvonícími zvonky a všichni pouliční hudebníci hrají najednou jako veliká kočovná kapela, Dylana střídá Čajkovský, místo violoncella se ozve klarinet, blues se prolíná
s country, mandolína se saxofonem, v chladném hutném nočním vzduchu, v němž se mísí čistá vlhkost sněhu a kouř ze stánků s kebabem a hamburgery, jdeme a celý ten orchestr zvuků jde s námi, kolem nás to jen bzučí, celý svět jako by byl navlečený na jedné šňůrce, kypí životem, hýří zvuky, světly a barvami – a v takové chvíli se mi zdá, že co nevidět vzlétneme, vzneseme se nad hlavy lidí kráčejících po chodníku a zamíříme vysoko do nebe.
Ty nejspíš řekneš, že za to může ten joint, který jsme odpoledne vykouřili, a ta piva, která jsme si koupili cestou, řekneš, že ta všeobjímající harmonie je jejich dílo. A možná zopakuješ to pořekadlo, které už jsi mi jednou říkala, totiž že kradená voda je sladká. Že je to chuť té živé vody, opojení svobodou, které díky ní cítíme. Tajný pocit vítězství, který nás halí, když vyrážíme do ulic, když jimi procházíme, anonymně, v objetí, skrytí uprostřed davu. Záplava blikajících světel, ruch a shon velkoměsta a občas nějaký ten zbloudilý balonek naplněný heliem, který odlétá a mizí v nebi, najednou se vznese nad hlavy lidí, sledujeme ho pohledem a moje srdce se točí a míří do oblak spolu s ním, může se štěstím rozskočit, nechává se unášet jako ten balonek, jako stříbřitá tečka mizející nad vrcholky budov…
Zvednu oči od monitoru. Hilmí míchá barvy. Z koutku úst vystrkuje růžovou špičku jazyka, která se samým úsilím a soustředěním celá chvěje. Kulatý štětec namáčí do žluté barvy a pak jím přejede po středu palety vedle bílého kopečku, který tam nanesl předtím, a zanechá tam hutnou, mastnou stopu. Potom štětcem přimíchá i štědrou dávku modré. A špetku jiné modři, o pár odstínů tmavší. Míchá a smísí je dohromady a vznikne mu žluto mo dro bílá .
A teď přijde to kouzlo. Tajemný zázrak, který mě pokaždé při
měje odtrhnout oči od počítače a zvědavě ho vyhlížet. Dívám se, jak štětec promíchává barvy, točí se, nabírá je a roztírá různými
směry. Sleduji, jak je žlutá čím dál kalnější a jak šedne, jak ztrácí jas a matní, jak modř bledne a světlá, jak se modrý odstín nechává vstřebat šedí. Vidím, jak se pod pohyby štětce modrá a žlutá čím dál víc mísí a vlévají jedna do druhé a jak se z nich rodí zbrusu nová barva – svěží zelená.
Znovu upřu oči na monitor. Procházím poslední řádky. Potom si přečtu všechno od začátku, mažu a opravuju. Ale myšlenky se mi drolí a utíkají jinam, až moc dobře si uvědomují Hilmího přítomnost v místnosti. Bloudí k jeho roztrhanému tričku a ke stehenním svalům napínajícím se pod džínami, pokradmu si prohlížejí spleť žil na jeho předloktích. Pokračují k prstýnkům vlasů, ke skvrnám od barev na prstech, k zeleným, žlutým a modrým skvrnám rozesetým na kůži, k pokožce na tvářích a na čele.
… a v takových chvílích nám připadá, jako by nám město, přesně tak krásné a zářivé, jak ho známe z filmů, leželo u nohou. Když jím kráčíme spolu, necháváme se unášet davem, zdá se, že i tenhle veliký New York je omámený láskou stejně jako my, že všechna svoje oslnivá světla rozsvěcí na naši počest, že předvádí svá kouzla, jen aby se nám zalíbil. Domy najednou vypadají vyšší a stromky jsou zelenější a zářivější, modř nočního nebe je hlubší, sytější a pronikavější, metro jezdí rychleji, rachotí hlasitěji a ulice jsou najednou zalité jakousi slavnostní září, jako by se k té melodii, kterou tvoří ruch města, bouřlivě přidal další tón a náhl
„Co to je, Bazi…“
Jeho hlas, který se ozve hned za mnou, a teplý polibek na šíji mi prozradí, že stojí za pohovkou. „Copak o mně píšeš?“
„Proč bych měla psát o tobě…?“
Nakloní se ke mně, polovinu tváře má ozářenou světlem monitoru. Po očku se na mě zvědavě podívá. „Tak proč si mě v jednom kuse prohlížíš?“