jestli mu to nevadí. „Ne,“ odpověděl Váleček, „jsou tu lepší svačiny.“ Nedělní škola se konala v suterénu a nějaký učitel brebentil o Bohu a Váleček seděl za ním a jednou pak Deems viděl, jak Váleček tápe ve vzduchu rukou, nahmatal Deemsovo rameno, naklonil se k němu a zeptal se: „Deemsi, myslí si, že jsme retardovaní?“ To ho překvapilo. „Jasně že nejsme retardovaní,“ odsekl. Dokonce i Váleček věděl svoje. Ovšemže věděl. Váleček nebyl pomalý. Válečkovi to pálilo. Pamatoval si věci, které si nikdo jiný nepamatoval. Pamatoval si například, kolikrát Cleon Jones z New York Mets loni během jarního tréninku odpálil proti Pittsburgh Pirates. Poznal, když bylo sestře Bibbové, která v kostele hrála na varhany, špatně, jen podle toho, jak šlapala na pedály. Ovšemže Váleček byl chytrý, protože byl Sačmenův syn. A Sač se choval k dětem jako k sobě rovným, dokonce i k tomu svému. Když Sačmen učil v nedělní škole, slovo Boží bylo samá sladkost a žvýkačka, hraní vybíjené se zmuchlanými církevními programy, zatímco kongregace zpívala a hulákala nahoře. Sačmen dokonce jednou v neděli dopoledne vzal svou třídu na „vycházku“ do přístavu, kde měl schovaný rybářský prut, a nahazoval, zatímco si Deems a ostatní děcka hrály a ušpinily si oblečení od bláta. Pokud šlo o baseball, byl Sačmen machr. Postavil družstvo z kluků z celého sídliště. Naučil je pořádně chytat a odpalovat, jak se postavit na domácí metu, jak v případě potřeby zablokovat míč vlastním tělem. O líných letních odpoledních si je po tréninku posadil kolem sebe a vyprávěl jim příběhy o dávno mrtvých baseballových hráčích, hráčích ze staré černošské ligy se jmény, která zněla jako značky cukrovinek: Cool Papa Bell, Golly Honey Gibson, Smooth Rube Foster, Bullet Rogan, borci,
kteří v srpnovém horku na hřišti kdesi daleko na jihu odpalovali míč do stopadesátimetrové výšky, ty příběhy se jim vznášely vysoko nad hlavou, nad přístavem, nad jejich špinavým baseballovým hřištěm, daleko za ta ubohá, rozpálená sídliště, ve kterých žili. Černošská
liga, vyprávěl Sačmen, to je sen. Vždyť černošští ligoví hráči mají svalnaté, vyrýsované nohy jako skála. Běhají na metu tak rychle, že je z nich vidět jen žižlavá čára, ale jejich manželky běhají ještě rychleji! Ženy? Kristepane… ženy hrají baseball lépe než muži! Rube Foster odpálil míč v Texasu na takovou dálku, že míček musel jet zpátky z Alabamy vlakem! Hádejte, kdo ho přivezl? Jeho manželka! Bullet Rogan vyautoval bez odpálení devatenáct pálkařů v řadě, než ho vystřídala jeho manželka a odpálila první nadhoz do zámezí. A víte, kde vzal Golly Honey Gibson svou přezdívku? Přece od manželky! To díky ní byl tak dobrej. Při tréninku na něj odpalovala prudké míče, které svištěly jako střela ve výšce obličeje až sto dvacet metrů, a tak tvrdé, že před nimi uskakoval a křičel: „Golly, zlato moje!“ Kdyby byl Golly Honey Gibson ještě lepší, byl by holka!
Ty historky byly bláznivé a Deems jim nikdy nevěřil. Ale Sačmenova láska k baseballu Deemse a jeho kamarády smáčela jako déšť. Nakoupil jim pálky, míče, rukavice, dokonce i přilby. V každoročním zápase s Watch Houses dělal rozhodčího a trenéra v jednom, při tom na sobě měl svůj ikonický úbor – masku, chránič hrudi a černé rozhodcovské sako –, pobíhal od mety k metě, ohlašoval běžcům, že mají právo na metu, když byli aut, a volal, že jsou aut, když měli naopak na metu právo, a když se jedna ze stran ozvala, pokrčil rameny a změnil verdikt, a když už toho křiku bylo moc, zařval: „Já se snad kvůli vám
ožeru!“ což všechny ještě víc rozesmálo. Jedině Sačmen dokázal přivést mládež ze dvou sídlišť, mezi nimiž panovala z dávno zapomenutých důvodů nenávist, na jedno hřiště. Deems k němu vzhlížel. V koutku duše chtěl být jako Sačmen.
„Ten zmrd po mně vystřelil,“ zamumlal Deems stále otočený ke stěně. „Co jsem mu kdy udělal?“
„Kámo, musíme si promluvit,“ uslyšel za sebou Žárovku.
Deems se překulil, otevřel oči a měl je oba před sebou. Přesunuli se k parapetu, Beanie nervózně pokuřoval a tu a tam zběžně vyhlédl z okna, Žárovka hleděl na Deemse.
Ten si sáhl na spánek. Nahmatal tlustou vrstvu obvazu, kterým měl ofačovanou hlavu. Měl pocit, jako by mu sevřely tělo do svěráku. Záda a nohy ho pořád bolely z toho, jak sletěl z lavičky na náměstí. Zraněné ucho – tedy to, co z něj zbývalo – ho příšerně svědilo.
„Kdo má pod palcem náměstí?“ zeptal se. „Tyčka.“
Deems přikývl. Tyčkovi bylo teprve šestnáct, ale patřil do původní party, takže byl v pohodě. Deems mrkl na hodinky. Bylo brzy, sotva jedenáct dopoledne. Zákazníci se pod vlajkou obvykle objevovali až kolem poledne, což mu dávalo dost času rozmístit na čtveřici budov kolem náměstí hlídky, aby dávaly pozor na poldy a v případě potíží daly rukou signál.
„Kdo hlídá na střeše devítky?“ chtěl věděl Deems.
„Na devítce?“
„Jo, na devítce.“
„Zrovna teď tam nikdo není.“
„Někoho tam pošlete.“
„Na co? Náměstí s vlajkou odtud stejně není vidět.“
„Chci, aby tam nahoře dávali pozor na mravence.“