A tak místo toho zavolá: „Pozor na hlavu.“
Michael si nahoře nad vodopádem svlékne tričko. Pořád je ve formě – tedy až na ty břišní svaly –, hrudník má vyrýsovaný, bradavky vztyčené jako kuličky hrášku. Má na jeho těle ráda ty části, které vyčnívají, odstávající uši, hrbol ohryzku a oblouk
klíční kosti. Richard se vydá po pěšině za Michaelem a Diane si zuje boty a vleze do jezírka pod vodopádem.
Matka holčičce polévá hlavičku vodou. Zpívá jí. Diane tu písničku nezná. Je v ní verš o potoce, červené hlíně, slunci na dně moře. Miminko zabrouká a matka si odhrne horní díl plavek. Dítě se přisaje a matka zavře oči. Blaho.
Diane dobře ví, že na cizí děti se bez dovolení nesahá, ale miminko ji k sobě přivolá, jako by si ji jeho sající hlavička přitáhla lasem vábivého světla. Najednou Diane stojí vedle nich, najednou se natahuje, najednou se dvěma prsty dotýká jemné kůže na holčiččině temeni. Prsty se dotýkají hlavičky, hlavička prsu a Diane projede rukou proud až do lůna a všichni čtyři jsou na krátký, skvostný okamžik propojení.
„V kolikátém jste měsíci?“ zeptá se matka a otevře oči.
Diane nejspíš prozradí její výraz, protože matka jí položí ruku na rameno a jemně ho sevře. „Omlouvám se. Ještě jste to nikomu neřekla.“
„Ale ne,“ vyhrkne Diane. „To nic. Já jen... jak jste to –?“
Nahoře na vodopádu halekají kluci a pokouší ho.
„Nebojte se, není to na vás vidět,“ uklidní ji žena. „Ale matka to pozná. Teda někdy. Minulý týden jsem se spletla. To pak nebylo moc příjemné čekání ve frontě u pokladny.“
Diane se zasměje. Má chuť tuhle cizí ženu obejmout. Chtěla by si pochovat sající miminko. Mohly by své děti vychovávat společně, bez mužů lačných pozornosti a nástrah partnerské lásky. Někteří zástupci zvířecí říše to určitě dělají, zbavují se samců, jakmile splní svůj účel.
Jenomže jí by se po Michaelovi stýskalo. Vážně. Chyběly by jí ty roztomilé překrývající se zuby. To, jak vždycky dovede najít jakékoliv klíče, které se jí podaří ztratit. Jak ji vždycky obejme, když brečí, drží ji v náručí, dokud se nedá dohromady, a nikdy se na nic neptá.
Miminko matce usnulo u prsu a po tváři mu stéká mléko. Matka se přebrodí na protější břeh a opatrně si lehne na prošívanou deku, s dítětem v náručí. Po chvíli si všimne, že má pořád odhalená prsa, a povytáhne si plavky. Zamává na Diane, ale není to pozvání, aby se k nim připojila, a tak se Diane vrátí pod vodopád.
Po pěšině přicházejí další lidé, noří se z lesa a postávají na břehu. Nahoře nad vodopádem stojí ve frontě plavci, co ho chtějí zdolat, mezi nimi i Michael s Richardem.
Než sem dojeli, Diane napadlo, že by řeku třeba mohli mít sami pro sebe, jestli zpráva o utonulém chlapci způsobila, že jsou lufťáci opatrní a místní radši zůstanou doma. Jenomže smrt obvykle funguje trochu jinak – připomene vám, že jste naživu. Svět se točí dál a ti, co nepřišli o život, ho i nadále riskují. Kdyby u toho Starlingovi nebyli, to utonutí by pro ně bylo jen příběhem z titulní stránky novin, kde se o něm dnes ráno psalo. To, co se stalo, je bolí jenom proto, že to viděli na vlastní oči. Jenomže podobné věci se dějí dennodenně.
Copak s tím klukem Diane mluvila? Kdepak. Ale stejně před sebou vidí jeho tvář, krátkého ježka a modré oči.
Diane své tělo nechá klesnout pod hladinu, kde burácení vodopádu vystřídá podvodní hučení. Zkoumá svoji ruku. Jak snadno by jí prstýnek pod vodou mohl sklouznout z prstu. Začne s ním otáčet, ale nestáhne si ho. Vynoří se z vody a její manžel na ni zavolá. Jeho výraz něčím připomíná dítě žadonící:
Koukej na mě.
Ten týden, co se seznámili, se tady byli koupat. Diane sledovala Michaela, jak stojí nad vodopádem. Slunce se mu třpytilo
ve vlasech, ohlazovalo mu nohy, řítilo se s ním po vodopádu. Jak se jí ten den svíraly útroby, jak měla srdce zkřehlé touhou. Byli tak mladí, s poďobanými zády a hebkou pletí. Když Michaela sledovala, jak sjíždí vodopád, věděla, že se s ním ten večer vyspí.
Ale to bylo před patnácti lety. Teď ve třiatřiceti má Michael na hlavě mnohem míň vlasů, a tak by to slunce mělo složitější. Zlatavé chmýří na jeho nohách se změnilo v černé dráty. Opatrně dřepí na začátku vodopádu, z jeho božství už nic nezbylo.
Sedni si, říká mu v duchu Diane. Sedni si, nebo uklouzneš a zase si rozkřápneš hlavu.
Po vodopádu sjíždí páreček puberťáků a drží se u toho za ruce, dívka v bikinách a kluk ostříhaný „na hrnec“. V půlce cesty je proud roztrhne a dole se zase potkají. Vynoří se z pěny a bublin, smějí se a už se zase drží za ruce.
Nahoře na vodopádu se k Michaelovi přidá Richard. Posadí se a jeho záda rozčísnou proud.
Michael se zvedne. A uklouzne. Zadek jeho plavek žuchne o zem a jeho tělo unáší proud. Působí to, jako by ho přepadli, jak mu ruce vystřelí vzhůru k nebi. A pak už sviští dolů a zapluje pod hladinu, s Richardem v těsném závěsu. Michael se vynoří. Richard už je taky nad hladinou a Diane spěchá k nim.
„Bolí mě zadek,“ stěžuje si Michael a mne si zezadu plavky a bedra. „Jakože hodně.“
„Možná sis narazil kostrč,“ hádá Richard.
„Nejseš doktor medicíny,“ zpraží ho Michael.
Diane mu strčí ruku do plavek, ale cítí jen zadek.
„Nebouchl ses do hlavy?“ zeptá se.
„Ne.“
„Chceš jet zpátky do nemocnice?“
„Ani náhodou.“
Náplast, kterou mu zalepila čelo na parkovišti u drogerie, pořád drží. Přes plastové okénko se zdá, že stehy jsou suché.