„Největší trapas?“
„Jo.“
„To nevim.“
„Jéé, tak přemejšlej chvíli.“
František se zamyslel.
„Já nevim,“ řekl po chvíli.
„Jéé, tak si dej ještě chvilku.“
František se znovu zamyslel.
„Asi když jsem se hlásil na fotku.“
„Jo?“
„Hm.“
„A co se stalo tak trapnýho?“
„No celý to bylo hrozně trapný.“
„Aha.“
„No.“
„Ty moc neumíš vyprávět historky, co?“
„Ježiš, tak to, no… Hm…“
„No?“
„Prostě… Přišel jsem tam. Byla tam ta přijímací komise nebo co…“
„No?“
„No a… to je jedno.“
„No povídej.“
„No… Prostě… ptali se mě na různý věci. Co rád fotim, proč a tak. A jak dlouho a na co fotim. A pak se mě ptali, jestli jsem někdy taky fotky vyvolával. Tak řikám, že jo. A že jsem zrovna byl u Škody a že kamarád má fotokomoru a že k němu zrovna jdu, vyvolat si pár svejch oblíbenejch fotek.“
„Aha, a dál?“
„No a dobrý, to je potěšilo, a tak se mě jen tak mezi řečí zeptali, jaký mám fotopapíry, jestli matný, nebo lesklý.“
„Noo?“
„A tak jsem otevřel bágl, vytáhnul jsem ty fotopapíry a místo toho, abych se podíval na obal, tak jsem je otevřel, vytáhnul jsem jeden papír a…“
Veronika se rozesměje. „Aaaa!“
„No a takže jsem je všechny osvítil, ty papíry, takže jsem se projevil jako totální idiot.“
„A sakra.“
„A nevzali mě.“
„A sakra.“
„No.“
„Ale Františku…“
„Co?“
„Takhle se nevyprávěj trapný historky.“
„Ne? A jak se vyprávěj?“
„Když po tobě chce někdo trapnou historku, tak si máš vzpomenout na nějakou, která nekončí špatně, která je ňák úsměvná, chápeš? Ne takhle fatální.“
„Nojo, tak sorry, já nevím.“
„To je jedno,“ usmála se Veronika.
„Tak dobře, a teď co tvoje trapná historka? Nějaká míň
fatální teda.“
„Hm…“
„Hm?“
„Dobře, tak jo.“
„No, povídej, prosímtě.“
„Byla jsem v baru. Se svým bejvalým. Vaškem.“
„No?“
„No, počkej. Už jsme spolu nechodili. Bylo to celý takový divný. Ale nevim, proč jsme se sešli. Von chtěl. Myslim. Asi se chtěl vrátit, nebo o co šlo. No a byli jsme v tom baru a najednou se tam zjevil jeden nádhernej kluk!“
„Hm. Dobrý. A dál?“
„No. Takže prostě nádhernej kluk. Takovej ale od pohledu úplně jiná liga než já. Hezoun, asi žádnej intelektuál, spíš takovej normální typ, trochu sportovec, asi.“
„Jasně, no.“
„No! A když šel Vašek na záchod, tak za mnou přišel tenhle frajer, a že jestli mě může pozvat na drink.“
„Aha. No a šla jsi?“
„No já si řikám: co já tady s tím svým bejvalým udělám za štěstí, že jo? Tak jsem řekla, že jasně.“
„Jo.“
„No tak jsem s nim šla na drink. A dala si s ním další a další drink. A to už jsem tam předtím seděla s tím Vaškem nějakou chvíli a nějakejch pár skleniček, že jo. Takže už jsem byla pěkně nametená.“
„Jasně, no.“
„A pak mě pozval tenhle hezoun k sobě, tak jsem šla. Byla jsem čerstvě po tom rozchodu, že jo, to já vždycky dělám blbosti. No a tam…“
„Tam co?“
„No byla jsem šťastná, že jsem si nabalila takovýho hezouna, takovou trofej, a pak jsem to –“
„Pak jsi co?“
„Pak jsem mu zeblila celej obejvák.“
František se nerozesmál, jen se na Veroniku lehce přezíravě usmál.