Oldroyd pokračoval. „Prý pro vás sháněl loutnu ze šestnáctého století.“
„Ano, vto jsem doufala, ale teď už ji asi nedostanu.“
Zdá se, že ji to trápí víc než Hamiltonova smrt, pomyslel si Oldroyd. „Byla jste sHamiltonem vposlední době ve styku?“
„Naposledy jsme spolu mluvili minulý pátek, myslím.“
„Zjevně měl vplánu prodat housle některému ze svých klientů. Víte jistě, že vás nekontaktoval kvůli tomu?“
„Ano, avíte proč? Protože dobře věděl, že bych se na ničem nezákonném nikdy nepodílela.“
Přiléhavější by možná bylo „vědomě nepodílela“, zauvažoval Oldroyd. Každý obchodník asběratel, snímž se při vyšetřování setkali, okamžitě popřel, že by měl prsty včemkoli ilegálním, což ale pravděpodobně znamenalo, že vněčem jeli všichni.
„Nenabízel vám někdy něco, co by vám připadalo podezřelé?“
„Ne.“
„Kde sháněl nástroje?“
„To nevím anic mi do toho nebylo.“
„Řídila jste se heslem: kdo se moc ptá, moc se dozví? Musíte mít přece nějakou představu, kde ty věci bral.“
Zamračený výraz zhutněl aoči se zlostně zaleskly. „Doufám, že mě nechcete zničeho nařknout. Mohu vás ujistit, že všechno vmé sbírce bylo získáno legálně. Martin jednal isdalšími sběrateli se zájmem nakupovat aprodávat, ale vše probíhá velmi diskrétně. Mnozí lidé, kteří se tím zabývají, jsou velmi bohatí, ale také velmi uzavření aneradi na sebe upozorňují. Martin vždycky vyjednával vtichosti: žádné aukční síně, žádní novináři.“
„Atočilo se vtom hodně peněz.“
„Samozřejmě. Někdy imiliony.“
„Dostával podíl zprodeje?“
„Obvykle kolem deseti procent.“
„To je dost.“
„Lidem, kteří nechtějí být středem pozornosti amohou si to dovolit, se to vyplatí. Prodeje přes Martina vždy proběhly hladce. Všichni byli spokojení, žádná publicita.“
„Musel na tom vydělat spoustu peněz.“
„Vtom bohužel nemohu sloužit. Součástí jeho diskrétnosti bylo ito, že ojiných klientech auzavřených obchodech nemluvil. Jen vám sdělil, co je kmání, nebo udělal průzkum trhu, pokud jste chtěl něco konkrétního. Zdá se, že se zapletl snebezpečnými lidmi apřecenil svoje síly.“
„Myslíte na internetu?“ zeptal se Carter.
Znovu se zasmála. „Po internetu se nic nedělá – je to příliš riskantní. Obchoduje se výhradně osobně,“ řekla apak nečekaně změnila téma: „Zdá se, že to ještě chvíli potrvá. Mohu vám nabídnout něco kpití? Kávu?“
Oldroyda napadlo, jestli se nesnaží odvést pozornost. Podobné nabídky od vyslýchaných lidí obvykle odmítal. Jen ho to rozptylovalo aokrádalo odrahocenný čas. Ale tentokrát si řekl, by to mohl být nevšední zážitek.
„Ano, to by bylo milé: kávu, prosím.“
Obrátil se na Cartera aten přikývl.
„Ajakou? Espresso? Latte? Americano? Dole vkuchyni máme velký kávovar, italský. Dělá mnohem lepší kávu, než je ta břečka, co vám naservírují ve většině kaváren.“
Oba si vybrali americano.
Dlouhý prst zkrášlený fialovým lakem se vyplížil jako had astiskl tlačítko na krabičce ležící na stolku vedle křesla. Byl to domácí telefon.
„Ano, madam,“ odpověděl ženský hlas svýchodoevropským přízvukem.
„Lydie, dvakrát americano pro hosty apro mě malé espresso.“
„Ano, madam,“ zopakoval hlas strojovým tónem.
„Než se uvaří káva, ráda bych vám ukázala svou sbírku. Jsou vní nástroje, které mi opatřil Martin. Mohlo by vás to zajímat.“
Oldroyd opět zaváhal. Nechtěl se vzdálit od hlavního cíle, ale představa, že uvidí její kolekci byla celkem lákavá, tak proč ne? Očividně ji lidem ukazovala ráda.
„To jistě, děkuji.“
„Šup dolů, Godécie.“ Zvedla kočku zkolen apoložila ji na podlahu. Pak slezla zkřesla avykročila zpokoje. „Pojďte se mnou.“
Oldroyd sCarterem ji poslušně následovali. Když Carter procházel kolem kočky, sklonil se achtěl ji pohladit. Zvíře však hlasitě zavrčelo, zasyčelo, ohnalo se po něm audělalo mu krvavý škrábanec na dlani.
„Sakra, ty malá…,“ zanadával Carter arychle stáhl poraněnou ruku.
„Nemá ráda, když ji hladí cizí lidé,“ řekla Elizabeth Knottová, zatímco stoupala po širokém schodišti.
Oldroyd se ušklíbl na Cartera, který si sál poškrábanou ruku.
Vprvním patře Elizabeth Knottová přistoupila kmasivním dveřím. Oldroyd si všiml, že jsou ocelové, ale šikovně upravené tak, aby vypadaly jako dřevěné aladily sostatním stylovým zařízením. Poťukala na klávesnici na stěně, chvíli počkala apak otevřela. Jakmile vstoupili dovnitř, automaticky se rozsvítilo apokoj se zalil decentní tlumenou září. Při pohledu na ocelové mříže na okně si detektivové uvědomili, že jsou vopevněné místnosti, kterou viděli zulice. Uvnitř byla zařízená jako muzeum suzavřenými skleněnými vitrínami askříněmi. Stěny byly obložené dřevem. Elizabeth vzala dálkový ovladač astiskla příslušná tlačítka, načež se rozestoupily dveře aodhalily obsah. Ve vitrínách se rozsvítily drobné reflektory, jež mířily na hudební nástroje azvýrazňovaly jejich obrysy aodstíny.