jsem se ho, pořádal jsem shromáždění, demonstrace, propojoval jednotlivá gymnázia v Amiensu, abychom společně vytvářeli strategii. Postupně jsem se stal jedním z hlavních organizátorů hnutí. Mluvil jsem do mikrofonu ke stovkám lidí před zahájením demonstrací, nosil jsem transparenty v čele průvodů, dával jsem rozhovory regionálním novinám – až jsem jednou dostal pozvání zúčastnit se debaty v televizi, těsně před tím, než tě matka vyhodila z domu, když jsi ještě žil s ní. Byl to pořad regionální televize, sledovala ho velká část obyvatel vesnice i celá naše rodina.
Řekl jsem ti, že mě tam pozvali a že jsem pozvání přijal, a ty ses ocitl v paradoxní situaci: vadilo ti mé levicové politické angažmá, jež stálo v protikladu k tvému pohledu na svět – nebyl jsi hloupý, pochopil jsi, že jedním z mých cílů je vymezit se vůči tobě –, ale televize stála odjakživa v centru našeho života, fascinovala nás. To ona nám pomáhala zahnat nudu, ona nás spojovala se světem, a jelikož nad námi měla takovou moc, cítil jsi proti své vůli jistou úctu a obdiv ke každému, koho jsi viděl na obrazovce. Když jsem ti oznámil, že mě pozvali do televize, viděl jsem ve tvém pohledu pohnutí. Určitě sis pomyslel, že máš úspěšného syna, daleko úspěšnějšího, než sis kdy uměl představit. Tvůj syn bude v televizi, sousedé ho uvidí. A tak jsi ustoupil, navzdory tomu, jak moc jsi mé politické postoje nenáviděl.
Pokračování mi vyprávěla matka. Ten večer, kdy se vysílala debata, jsi k nám domů pozval dva nebo tři kamarády, aby se dívali s tebou. Koupil jsi pastis a několik balení krekrů. Matka mi řekla, žes v obýváku rozestavěl židle před obrazovku do půlkruhu, jako v kině, a že ses celý den usmíval.
Večer přišli tví kamarádi. Posadili se, obsloužil jsi je a čekali jste.
Já jsem v tu chvíli dorazil do televizního studia, zavedli mě do malé šatny, kde mě nalíčili, chvěl jsem se rozrušením, že se ocitám v takové situaci, že jsem někdo, koho líčí v televizním studiu – nikdy bych si nemyslel, že to dotáhnu tak daleko, i já jsem měl takové myšlenky, nevnímal jsem, že je to jen bezvýznamný regionální pořad, a řekl bych, že na okamžik se tvé a moje myšlenky setkaly.
Ale jakmile pořad začal a já otevřel ústa, začal jsem mluvit o rasismu francouzského státu, o tom, jak jsou středoškolští a vysokoškolští studenti bez dokladů vyhošťováni z Francie. Tento odklon tématu jsem si připravil, když jsem toho odpoledne o debatě přemýšlel. Měl jsem mluvit o něčem jiném, ale řekl jsem moderátorovi, že o lidech bez dokladů je potřeba mluvit v první řadě, vracel jsem se k tomu skoro ve všech odpovědích. Třásl jsem se, ale snažil se nedat to najevo.
Podle toho, co mi řekla matka, ses ve chvíli, kdy jsem odpovídal moderátorovi, už neusmíval. Řekla, že
ses zamračil a zrudl v obličeji. Nechal jsi prý pořad ještě chvíli běžet, jako bys mi ještě chtěl dát poslední šanci, než jsi pochopil, co to říkám, co ti to dělám, a pak ses zvedl. Vypnul jsi obrazovku a s předstíranou nenuceností prohodil, Nebudem koukat na takovou sračku, můžem si povídat.
Ublížil jsem ti. Tví přátelé Gébé a Titi to pochopili, ale nekomentovali to. Věděli, žes je pozval kvůli tomu pořadu. Bavil ses s nimi jakoby nic, ale mluvil jsi příliš rychle, dělal jsi prudké pohyby, ve tvém držení těla bylo něco nezvyklého.
Vrátil jsem se domů pozdě, až zkraje noci (nevím, proč jsem nešel k Eleně), pach přepáleného tuku z jídla, které matka smažila, silný zápach topného oleje, hluk televize. Přišel jsi ke mně, popadls mě za límec a osopil ses na mě, Pročs to udělal? Pročs mě zvostudil těma svejma kecama vo ilegálech?