a jedinečná. S muzikanty komunikoval skrz srdce a svoji italskou překladatelku. Anglicky nemluvil, pouze italsky.
Jeho milosrdná překladatelka však Morriconeho cholerické záchvaty mírnila a jeho výtky a nadávky k jednotlivým muzikantům překládala velmi opatrně a často jinak. Byla uklidňujícím mostem mezi rozzuřeným polobohem a obyčejným muzikantem, který by možná maestrovo kárání neunesl. Přesto se uměl nakonec omluvit.
Richter rozmáchlým gestem zkoušku ukončil a poznamenal, že doufá, že večer bude orchestr ve formě. Nikomu se ale nezdálo, že by kapela hrála hůř. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že si muzikanti nestačili koupit večeři.
Koncert začínal za necelou hodinu. V dámských šatnách bylo rušno. Ženy se šlechtily u zrcadel, kulmovaly, tupírovaly a žehlily si vlasy. Vzájemně si zapínaly róby, nanášely stíny a voněly se. O pár metrů dál, v šatně mužů, panoval klid. Ščuka seděl ve spodkách a nátělníku na židli a žvýkal jablko od snídaně. Ludva si mnul nevyspalé oči a unaveně se odebral na záchod. Kačírek si stříhal nehty. Evžen si vyvěsil smoking, aby ho trochu vyvětral, a spirálkou si ohřál vodu. Rozbalil si tatranku a vhodil sáček čaje do hrnku. Spirálu odpojil z elektriky a položil opatrně na stůl. Ščuka odhodil ohryzek obloukem do koše a podrbal se na zádech. Do smokingu se mu vůbec nechtělo. Zdálky se ozývaly hudební nástroje a splývaly v chaotickou směs tónů. Ludva se vrátil z toalety a pronesl, že to v šatně smrdí. Svlékl si triko, přestříkal si podpaždí i smoking deodorantem a sejmul z ramínka košili. Kačírek uklidil manikúru a zul si boty, ponožky přehodil přes židli. Pak se však zarazil. Chvíli těkal kolem sebe a zbledl.
„Ty vole!“ vykřikl s hrůzou.
„Co je?“ otočil se po něm Ščuka.
„Ty vole, to je pjůsej.“ Dlaní si zakryl oči.
„Co se stalo?“ Ludva zvážněl.
„Já si zapomněl na hotelu hadjy.“ Těžce polknul, v očích měl děs.
„No ty kráso, tak to není dobrý,“ vytřeštil Ludva oči. Sčuka se odvrátil a chechtal se do dlaně.
„Co-co-co mám dělat?“ koktal Kačírek. Rozrušeně přešlapoval a chytal se za čelo. Jediné, co měl, byla jeho Billa taška se svačinou a koncertním motýlkem.
„Počkej, mám dvě košile!“ vykřikl Evžen.
„Ty jsi, Evžo, milionovej,“ Kačírek se na vteřinu usmál. Vzápětí ale zmatkoval dál. „Co kalhoty, boty, sako?“ Zrychleně dýchal a mnul si nervózně ruce.
„Oběhni šatny, utíkej k cellistům, já se zeptám u dechů.“
Evžen sundal košili z ramínka a podal ji Kačírkovi. To, že měl Kačírek na výšku o dvacet centimetrů víc než Evžen, šlo v tuto chvíli úplně stranou.
Evžen vyběhl na chodbu a rychlým krokem se vydal po schodech do prvního patra. Ze všech dveří se ozývaly dechové nástroje. Novosvětská se mísila s Osudovou a Karnevalem zvířat. Koncert začínal za půlhodinu, nástup byl ale už za patnáct minut. Sám byl ještě v civilu. Srdce mu tlouklo až v krku. Neměl rád cizí neštěstí. Klepal na dveře, ptal se, prosil, nikdo však neměl nic. Alenka by řekla, že je to celý on. „Hodnej, ale blbej.“ Vždyť on se stihne převléknout, on problém nemá, ale co Kačírek? Přece ho v tom nenechá! Zaklepal na poslední dveře. V šatně seděl Grác, ukusoval margotku a leštil si lakýrky kapesníkem. Evžen se zarazil.
„Co je?“ ušklíbl se Grác.
Od té chvíle, co lákal Štěpánku na masáž, ho Evžen nemá rád.
„Kalhoty, sako, boty, nemáš?“ sepjal ruce. „Prosím tě!“
„Mám. Na sobě,“ odpověděl hloupě.
„Náhradní,“ zaúpěl Evžen. „Kačírek si zapomněl.“
„Nemám,“ odsekl.
Evžen zůstal chvíli bezradně stát. Vyčerpal všechny možnosti. Kačírek, o patro níž, pochodí určitě stejně. Vždyť kdo by vozil dva obleky?
„Počkej,“ pootočil hlavu. „V tomhle hrát může.“ Nadzvedl kabát a vzal ze židle svoje černé džínové sako se zlatými knoflíky. Podal ho Evženovi. „Kdyby nesehnal kalhoty, přijel jsem v černejch manšestrákách,“ dodal suše.
„Děkuju!“ Evžen vyrazil ven. Běžel po chodbě a bral schody po dvou. Utíkal, jak nejrychleji mohl. Po čele mu stékal pot a ve spáncích tepalo. Zatáčku vybral tak tak.
Před šatnou stál ustrašený Kačírek a vyhlížel Evžena. Na sobě Toniččiny koncertní kalhoty svázané pod břichem provázkem, černé kotníkové tenisky a Evženovu košili. Rukávy mu končily daleko nad zápěstím.
„Mám!“ vrazil mu Evžen do ruky sako a spěchal se převléknout.
Z předsálí se ozval gong. Odbila osmá a sál praskal ve švech. Muzikanti nastoupili. Dirigent do hrobového ticha spustil očekávané Allegro con brio. Úvodní větu hvězdné páté
Beethovenovy symfonie, o které se mezi prvními vyjádřil spisovatel E. T. A. Hoffmann jako o nepopsatelně hluboké a skvostné.
Hudebníci hráli s maximálním nasazením a opět dokázali, že hudba Beethovena, Dvořáka a Saint-Saënse patří k nejgeniálnějším na světě. Pro nekončící potlesk dvakrát přidávali. Mezi posluchači seděli zástupci dolní komory
Parlamentu Spolkové republiky Německo a byl to jeden