„Říkali jste, že mají cvičený žáby a další zvířata, že jo?“ zeptal se. Řepin s Jablenkou přikývli.
„No a ty přece musí někudy vodit do stanu, ne?“
„To jo,“ potvrdil Řepin, „mají je v klecích za stanem, dokud není čas na jejich číslo, a pak je zadním vchodem přivedou do šapitó.“
„Ty jsi hlavička, Brambůrku!“ zajásala Jablenka. „Vlezeme tam zadním vchodem, a až zhasnou v hledišti, nenápadně se zamícháme mezi diváky.“
Brambůrek se z té pochvaly celý začervenal. Rychle se odlepili od stěny dřevníku a oklikou se vydali mezi domy, které stály na kraji prostranství, aby se dostali k zadní straně stanu. Když tam dorazili, chvíli od plotu doktora Slívy pozorovali zadní vchod. Situace vypadala příznivě. Řepin měl pravdu, na plácku za stanem uviděli různé klece a ohrádky, mezi kterými stály vozy s plachtami. Všude byly natažené šňůry s prádlem, ozývalo se vrčení, pištění a pobzukávání. Kromě skomírajícího ohniště uprostřed ležení tu nesvítila žádná světla, všechna pozornost už se soustředila na diváky ve stanu. Jablenka se jako obvykle postavila do čela, Řepin s Brambůrkem se zařadili za ni.
„Jdeme na to,“ prohlásila rozhodně, pak se přikrčila a poklusem vyrazila vpřed. Brambůrek s Řepinem ji husím pochodem následovali, až se dostali do stínu za jedním z krytých vozů.
Teď měli dobrý výhled přímo na zadní vchod. Plachta byla odhrnutá, v obdélníku světla dopadajícího na udusanou zem se temně rýsovala malá ramenatá postava. Chlapíček seděl na štokrleti před vchodem a s přivřenýma očima pokuřoval. Když potáhl, rudá tečka cigárka zaplála a ozářila kulatý nos a vrásčité tváře.
„Sakra, hlídají to i vzadu. Co teď?“ zašeptala Jablenka.
Brambůrek měl pocit, že je to jeho chyba. Plán se zadním vchodem byl jeho nápad, takže teď by měl něco vymyslet.
„Můžeme ho nějak odlákat,“ navrhl nesměle. „Třeba vyplašit nějaký zvíře. A až se půjde podívat, co se děje, proklouzneme do stanu.“
„To by šlo. Teď si jen vybrat. Třeba žáby nadělají spoustu kraválu, ale cestou jsem je neviděl…“ přemítal Řepin.
„Uděláme to takhle,“ přerušila ho Jablenka, „rozdělíme se, každej vyplašíme jiný zvíře, a jak se hlídač zvedne, vyrazíme ke vchodu. Sejdeme se uvnitř.“
Brambůrek s Řepinem odhodlaně přikývli.
Brambůrek se motal mezi vozy a snažil se držet ve stínech. Po chvíli narazil na ohradu, ve které se pomalu pohyboval jakýsi tvor. Když se připlížil blíž, uviděl, že je to poměrně velký černý pták. Kdysi musel mít krásné peří, ale teď se mu na prsou a na zádech objevovala šedá olysalá místa. Přešlapoval sem a tam, od jeho levé nožky se k jednomu z kůlů ohrady táhl tlustý provaz. Pták smutně koukal korálkovýma očima a oranžovým zobáčkem si probíral zbylé peří. Když se dostal až ke křídlu a roztáhl ho, Brambůrek zjistil, že je přistřižené. Najednou mu bylo ptáka líto, nechtělo se mu ho plašit.
Zrovna se chystal odplížit jinam, když vtom zaslechl podivný zvuk. Někdo se blížil. Cože? Vždyť ještě nic neudělal! Zmocnila se ho panika. Nestihne se schovat! Načapají ho a bude jim naprosto jasné, o co tady jde. Brambůrek ztuhl a nevěděl, kam se vrtnout. Už se viděl, jak za trest do konce života zametá šapitó, když se najednou mezi vozy objevil podivný tvor. Vypadal trochu jako velká tmavě zelená housenka nebo možná spíš krátký tlustý červ. Přední polovinu těla držel vzpřímeně a zadní se odstrkoval od země jako píďalka, takže se pomalu šinul vpřed. Brambůrek na něj bez hnutí zíral. Když se k němu ten tvor dosunul blíž, dalo se v přítmí rozeznat, že má na sobě delší hnědý kabátek se šesti rukávy. K Brambůrkovu překvapení měl totiž tři
páry krátkých buclatých ruček. Celkově byl přinejmenším boubelatý, ale zároveň působil jako rozený zápasník. Měl rozpláclý čumák a šikmá očka s napuchlými víčky. Na kulaté lysé hlavě s mohutným zátylkem mu seděla zelená čapka, kterou Brambůrek původně považoval za stopku. Pohyboval se mezi vozy naprosto beze strachu. Zvědavě se rozhlížel a zdálo se, že vůbec netuší, kde je. Když zahlédl Brambůrka, který se ze všech sil snažil schovat do stínu za jedním ze sloupků ohrady, usmál se od ucha k uchu a vesele zahlaholil:
„Zdrávim, jak se vede?“
„Pššššt! Tiše!“ šeptal zděšeně Brambůrek, mával tlapkami a snažil se mu naznačit, aby se honem schoval. Tvor se několika ráznými pohyby dosunul až k ohradě a pak se přikrčil do stínu vedle něj.
„Nevíš, jak dostanu dovnitř?“ zeptal se o poznání tišeji.
„No o to se právě taky snažím, ale bez lístku to není jen tak,“ šeptal Brambůrek s očima upřenýma na vchod do stanu.