chorobou, v jeho případě se jedná o polymorfní psychopatii s převahou anetických, agresivních a asociálních rysů, stejně jako o nadměrné požívání alkoholu. Třebaže jsou Tvrdíkovy intelektové schopnosti podprůměrné, není defekt intelektu takový, aby se dalo hovořit o snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností.
Psycholožka Magda Staňková k tomu připojila pár klíčových odstavců:
„Jeho myšlení je povrchní a nepřesné, má sklon k ukvapeným závěrům, ovlivněným daným okamžikem. Emotivita je egocentricky nepřizpůsobivá, explozivní, výrazně agresivně zabarvená, s tendencí k afektivním výbuchům. Brzdové mechanismy jsou nepostačující. Trestný čin byl motivován touhou po pomstě. K poškozené
Karle Soukupové cítil obviněný nepřátelství již několik let, vinil ji z toho, že chce rozbít jeho manželství. Její smrt i usmrcení dětí mělo zároveň sloužit jako pomsta manželce, která ho vykázala z bytu a nadále s ním odmítala žít.
Dalšími faktory, které podporovaly jeho destruktivně motivační tendence, byla informace jeho matky o manželčině nevěře a zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
Možnost resocializace je u obviněného krajně snížena, prakticky s ní není možno počítat.“
Městský soud v Praze zahájil líčení v kauze Tvrdík 27. června 1979, pětičlenný senát jednal za předsednictví JUDr. Vladislava Šímy.
Obžalovaný tentokrát popřel, že by před činem vypil větší množství piva nebo jiných alkoholických nápojů: „V pátek 27. října jsem vypil jedno, maximálně dvě piva kolem poledne, jinak nic. Chlastat jsem začal až v sobotu 28. října, po tom, co se to stalo.“
Tvrdík vyrukoval opět s „bílou mlhou“ a řekl to způsobem sobě vlastním:
„Pokud hovořím o tlaku v palici, myslím to tak, že jsem v situaci, kdy něco udělám, jako v mlze. Vůbec si neuvědomuji, co dělám.
Od okamžiku, kdy jsem napadl Soukupovou, si nic nepamatuju. Probral jsem se až potom, když jsem byl celej od krve a myl jsem se v koupelně. Šel jsem se proto podívat do pokoje. Když jsem uviděl, co se stalo, hodil jsem Soukupovou na postel a pokoj jsem uzamkl…
Nevšiml jsem si, že by tam byly ještě zraněné děti.“
S tímto tvrzením polemizoval přímo před senátem soudní znalec dr. Mareček:
„U obžalovaného se v žádném případě nejednalo o zlostný patický afekt, tedy aby nevěděl, co v dané situaci činí. Samozřejmě, že s ohledem na určitý zlostný afekt si určité podrobnosti zapamatovat nemusel.“ Konzumace alkoholu sehrála podle znalce vedlejší roli bez forenzního významu: „Nadměrné požívání alkoholu je sekundárním příznakem jeho psychopatie.“
Prokurátor upozornil na fakt, že Tvrdík uvedl v průběhu prvního výslechu řadu podrobností a detailů, které v danou chvíli nemohli kriminalisté znát, navíc tyto údaje nebyly ani objektivně ověřitelné. Snaha obžalovaného zmírnit své původní doznání údajnou amnézií – jakousi „mlhou“ – je proto účelová, lze ji hodnotit jako obranný komplex.
Ucelený pohled na Tvrdíkovu kriminální dráhu napovídá, že obžalovaný se dopouští recidivy v obecném slova smyslu. Dosavadní tresty na něho neměly vliv, nové trestné činnosti se většinou dopouštěl krátce po propuštění na svobodu.
„Obžalovaný není schopen a ve své egoistické nezdrženlivosti ani ochoten své jednání korigovat, ať jsou mu ukládány tresty nepodmíněné, či zda je ve zkušební době, kdy žije pod hrozbou trestu. Tvrdíkova osobnost je tak narušena, že recidiva jeho agresivního jednání je podle znalců vysoce pravděpodobná,“ zdůraznil ve své závěrečné řeči prokurátor.
Tvrdík – společně s obhájcem – se snažili o jediné. Umenšit celý masakr pouze na vraždu Soukupové, deklarovat, že usmrcení dětí
ani manželky nebylo nikdy v pachatelově plánu. Řeči nejsou ještě činy, zdůrazňoval obhájce, zejména ve chvíli, kdy se obviněný nachází v kritickém duševním rozpoložení:
„Když můj mandant u prvního výslechu řekl, že žádného obhájce nechce, že je mu jedno, zda bude viset s obhájcem nebo bez něho, nebo když řekl, že má jediné přání – a to viset na šibenici – tak to všechno svědčí o jeho tehdejším pocitu naprosté beznaděje a rezignace.
On si dobře uvědomoval nesprávnost svého počínání, závažnost a neodčinitelnost jeho následků a také skutečnost, že nemůže očekávat jiný trest než trest smrti. V průběhu výslechu proto chyběl mému mandantovi jakýkoli projev pudu sebezáchovy. Zaujal k hrozícímu postihu negativní stanovisko, snažil se vzbudit dojem, že ani absolutní trest mu nebude vadit.
V tomto postoji nakonec setrval, když prohlásil, že v případě mírnějšího postihu zabije ještě někoho ze spoluvězňů. Tyto poznámky, svědčící o zoufalém rozpoložení mého mandanta, pak posloužily znalcům, aby zdůrazňovali možnost recidivy a naopak prakticky vyloučili naději na resocializaci.“
K tomu Tvrdík – podle soudního protokolu – dodal:
„K závěrečnému přednesu svého obhájce se připojuji, svého jednání lituji a vím, že bych to už nikdy v životě nemohl udělat.“
Byla to slova vpravdě prorocká…
Dvacátého osmého června 1979 – přesně osm měsíců po masakru – ho totiž senát Městského soudu odsoudil k trestu smrti.
Tvrdík se na místě odvolal. Avšak jeho vinu i trest potvrdil 14. listopadu 1979 svým rozsudkem senát Nejvyššího soudu České socialistické republiky, pod vedením promovaného právníka Františka Boumy.
Následuje už jen řeč čísel, přesně řečeno dat.
Pátého března 1980 potvrdil rozsudek Nejvyšší soud Československé socialistické republiky.