Když ospalá bohyně úsvitu Éós shlédla na zemi, stádo už svlažilo svá kopýtka v chladné vodě říčky Tyrie. Růžové ranní světlo odhalilo, že síly Molossanů a Thesprotianů jsou vyrovnané. Alespoň početně. Molossanům zbývalo více sil. Nemuseli celou noc ustupovat, tlačeni dotěrnými nepřáteli z jedné strany – a zadky zvířat z druhé.
Doros vytušil, že se schyluje ke strašlivým událostem. Molossané se na sebe navzájem zubili a ohlíželi se za záda. Pak zvesela zvedali kopí k nebi. Dokonce se zastavili a přestali na ustupující výpravu dotírat. Doros se i přes zničující únavu dovtípil, co se stalo. Nepřátelé se dočkali posil od Krépis. V hluku dobytka nemohl slyšet hlomoz dvou válečných vozů a tří desítek vojáků řítících se starou stezkou, kterou nakradený dobytek úhledně prošlapal.
„Zdá se, že se s tímto světem brzy rozloučíme,“ konstatoval Eurystos. V jeho slovech zazněla snad i úleva.
„Vezmeme jich ještě pár s sebou k Hádovi,“ povzbuzoval Kleitos.
Doros nepochyboval, že bude ze života odcházet s hlubokou hanbou. Jako princ-regent a vůdce kmene neobstál. Myslí mu probleskl obraz zklamané tváře jeho otce a nešťastné Eurynomé. Věděl, že se v podsvětí připojí k zástupu bezejmenných duší, které jen bloumají, zapomenuty živými lidmi. A samy bez paměti. Inu, kam člověk musí, tam by měl jít směle, řekl si pro sebe. Přemluvil své strhané ruce, aby naposledy pozvedly štít a kopí. Na cestě před ním se srocovaly natěšené řady molosských vojáků. Posměšek jim však brzy zmrzl na tvářích.
Zpoza stáda a z řídkého lesa okolo se vynořilo několik mužů s kopími, luky či palicemi a následovali je další a další. Akriův muž, kterého Doros nechal poslat pro pomoc, běžel celou noc jako o život. Do rozbřesku vyburcoval všechny bojeschopné Oropany. Mezi stromy se dokonce objevovali i mladí chlapci s praky. Molossany ten pohled zarazil, ale neodradil.
Vnitrozemí Kárie
Borovým hvozdem se rozléhalo drnčení kol, dusot kopyt a břinkot kovu. Cikády a ptáci nemohli soupeřit s hlomozem, který vydávalo pochodující frýgijské vojsko. Midas z korby svého vozu s uspokojením sledoval, jak kolem něj proudí nekonečné zástupy mužů. Bojovníci s kopími na ramenou mu připomínali děsivě krásného křížence ježka s hadem. Znervózňovala ho jediná věc. Zvědové se dlouho nevraceli se zprávami o průjezdných cestách. Jeho neklid sílil i kvůli horku, neboť i ve stinném lese se tetelil vzduch. Zemi pokrývala vrstva suchého jehličí. Stromy a keře trpěly žízní. Přestože vše působilo spíš unaveně, jiskra napětí už doutnala.
„Kýku,“ houkl Midas na vrchního velitele vojsk. Ten jel na vlastním voze vedle něj. „Vyber rychlý oddíl svých mužů a ať vyrazí naproti výzvědám. Nechci někde uvíznout. Nelíbí se mi tyhle divoké hory.“
„Jak přikazuješ, pane,“ kývl hlavou vojevůdce. Otočil se, aby seskočil z korby a vykonal rozkazy, ale ve stejný okamžik přiletěl ze stínů šíp a zasáhl jeho vozataje do spánku. Vozka se s opratěmi v rukou svalil na brlení vozu a zůstal přes něj viset jako chcíplá kočka. Kýkos o vlásek unikl smrti, ale než stihl seskočit a skrýt se
mezi štíty vojáků, zasáhla ho další střela do nechráněného místa na krku. Klesl na kolena a dusil se vlastní krví. Mida mezitím přikryl štítem jeden z jeho sluhů. Král slyšel, jak na bronzem zpevněné dřevo a kůži zabubnovalo několik střel. Pak se ozvala dutá rána doprovozená zapraštěním a heknutím. Jeho štítonoš se zřítil z korby. Šíp mu přibil těžký štít k oku. I vozatajova záda už zdobily dva opeřené dříky. Midas otráveně opustil pohodlí svého vozu a zamířil k dalšímu z velitelů. Ten dával dohromady své zmatené muže a snažil se vytvořit pevnou linii štítů.
„Útočí jen ze severní strany,“ prohlásil muž.
Midas se zamračil nad zbytečným konstatováním zjevného faktu. Rozhlédl se kolem sebe. Někteří šlechtici se rozhodli vyrazit se svými muži do protiútoku na vlastní pěst a s odhodlaným pokřikem se vrhali na dosud nespatřeného nepřítele. Ti moudřejší z Midových velitelů se snažili udržet pevnou formaci. Nenechávali se vyprovokovat. Střelba ustala. K Midovi dolehl ryk boje.
„Už se střetli. Vyrazíme za nimi, pane?“
„Ne, počkáme, jak se to vyvine.“
Netrvalo dlouho a válečníci, kteří se tak sveřepě vrhli proti nepřátelům, se vraceli. S ještě divočejším křikem než při útoku. V zádech měli pronásledovatele, kteří je sráželi kopími a sekali meči do zátylků. Midas sebral štít jednomu z vojáků, který stál poblíž a sám vyrazil vpřed. Rozhrnul šiky, aby se dostal k bojišti, kde ho přivítal prudký úder kopím. To proniklo proutím a hovězinou záštity a projelo králi kolem holenního chrániče. Midas štít pustil na kopí a přišlápl. Protivník se zapotácel. Frýgijský král mu mezitím zarazil hrot vlastní zbraně do helmy a přitiskl ho k nejbližšímu kmeni. Vypáčil své kopí a důkladně si prohlédl to, co zbylo z tváře. Pak i tělo oděné jen v tunice. Ženské rysy ho nepřekvapily. Věděl, že vede armádu územím Amazonek. Přesto předpokládal, že se neodváží samy zaútočit. Měl za to, že jejich národ je po tragickém neúspěchu u Troje oslabený a bude se spíše skrývat.
Anebo se alespoň připojí přímo k vojskům kárských Řeků a ke