Když tlapkou zarachotím dvířky klece, on ani Oskar mi nevěnují pozornost. Až po chvíli, když nepřestávám, na mě Nando ostře štěkne. Já se mu ale podívám do očí a dál lomcuju dvířky a vrtím se. Nenechám se odradit. Nenechám se odtrhnout od Emilie. Potřebuju kontrolovat její pach, být jí nablízku, dohlédnout, aby byla v pořádku.
A tak se vrtím a strkám do dvířek. Po nějaké době mě rozbolí kůže mezi drápky i polštářky tlapek. Zkusím si na chvilku lehnout a jen tak kňučet. Doufám, že se mi Oskar nebo Nando pokusí pomoct. Ale Nando mě ignoruje, jen se dívá na dveře a čeká, až se vrátí Isabela.
Pak znovu vstanu a začnu škrábat do podlahy před dvířky. Oskar zafuní, protáhne se a tiše seskočí na zem. Myslím, že už mě má dost, a tak se rozhodl vyklouznout dveřmi a zmizet. Já kočky znám. Vyhýbají se všemu, co se jim nelíbí, což je skoro všechno, včetně psů. Ale Oskar nevyklouzne dveřmi a nezmizí. Místo toho docupitá kolem Nanda přímo k mojí kleci.
Zakňučím, doufám, že mi nějak pomůže. On se ale jen otře krkem o roh mojí klece, podívá se mi do očí a zamňouká. Kočkám je těžké rozumět, ale myslím, že mě možná trochu lituje. Nebo se mi možná snaží pomoct.
Ať tak či tak, usoudím, že je to hodný kocour. Sedí u mě, všímá si mě a každou chvíli se otře krkem o roh mojí klece, kde se zavírá petlice. Zamžourám na malou petlici a pozorně si ji prohlížím. Už není zapadlá až na konec. Je napůl uvolněná.
Nehýbu se. Nekňučím. Nepohnu ani čumákem. Sedím na místě jako přimrzlá a doufám, že si Oskar bude dál drbat krk a bradu o roh mojí klece vedle petlice.
On však po chvíli zamrská ocasem, zamňouká a obrátí se k odchodu, jako bychom tady my s Nandem vůbec nebyli. Je už znuděný – mnou, klecí nebo celým světem. Nebo ho prostě přestal svědit krk. V kočkách se jeden nevyzná. Ale na tom už nezáleží.
Už totiž vím, jak se tou malou petlicí pohybuje.
A mám plán.
A je mi jedno, jestli se mě Nando nebo kdokoli jiný pokusí zastavit.