Jakou mají spojitost s dívkou jménem Raya Delatorreová? Dokon
čila jsem zavazování a zvedla jsem se, připravená jako nikdy.
„Bavte se,“ řekla teta Brat. „Kdybys potřebovala, tak se ozvi.“
Napodobila rukou telefon. Napadlo mě, jestli to znamená: Zavolej mi, až to nebudeš moct vydržet. Věděla, jak moc se mi do toho nechce?
Elloroy přišel za Brat a Eileen. Všichni tři i s oběma psy stáli mezi dveřmi – a trochu se tlačili – a sledovali, jak se vzdaluju.
„Sbohem, mládí a půvabe,“ zavolal Elloroy.
„Co to říkal?“ Sari se zachichotala a šťouchla do mě. Zamručela jsem nesrozumitelnou odpověď. Z nějakého důvodu to Rayu hlasitě rozesmálo.
No, boty mi byly minimálně o celou velikost větší. To bylo zřejmé už v polovině cesty z kopce z farmy Pinnacle Hill. Chůze po rovné silnici byla snazší, i když jsem hlučně šoupala špičkami o asfalt. Raya i Sari se mi podívaly na nohy, jako by zkoumaly, odkud ten podivný zvuk vychází. Když jsme zahnuly na příjezdovou cestu k první farmě, naplnila mě hrůza.
Šla jsem za nimi, kličkovala jsem pod zábradlím a proplétala se neudržovanými ohradami. Musela jsem se zapřít prsty na nohou, aby mi z nich bláto nestáhlo vypůjčené boty.
Holky mě dovedly až ke zvířatům. Procházely jsme mezi živými bučícími kravami tak blízko, že jsem cítila teplo z jejich obrovských těl. Ze země mi do nosu stoupal silný zápach. Zadržela jsem dech. Zatočila se mi hlava. Bahno a hnůj mi klouzaly pod nohama, jako by pode mnou ujížděla zem. Neohrabaně jsem se chytila vysoké
Rayi. Beze slova mi vložila ruku pod paži a pomohla mi přes bláto
a vysoký schod na podlahu stodoly. Dřevo. Něco pevného. Oběma
rukama jsem se držela futer a ohlédla jsem se po všech černobílých hřbetech krav.
Raya a Sari na to byly zvyklé. Já ne. Ani jsem si na to nechtěla zvykat. Proč jsem si nevymyslela důvod, proč dnes zůstat na Pinnacle Hill? Najednou jsem si zase vzpomněla na mámu. Milovala déšť a bláto a teď jsem si přála, abych se jí mohla zeptat, jestli má ráda bláto, do kterého je přimíchaná spousta hnoje. To se už nikdy nedozvím. Máma uměla obdivovat maličkosti. Neměla ráda tu spoustu betonu v babiččině sousedství; chyběla jí zahrada a trávník plný jetele, když jsme se přestěhovaly. Ale vždycky si jako první všimla, kde se trhlinou v betonu protlačila malá planá květina. Ve stodole jsem Raye dvakrát šlápla na patu, jak jsem se snažila držet blízko ní. Problém byl, že jsem se bála stát za krávami i vedle nich. Slyšela jsem, že můžou kopnout. Četla jsem o klukovi, který byl rozdrcen mezi dvěma krávami. Jakmile jsme minuly všechny ty obrovské hřbety a švihající ocasy, mohla jsem se zase nadechnout. Vyšly jsme ze stodoly na rozlehlé pole. Částečně zmrzlé dýně, které už dávno pukly a vypadla z nich semena, se válely vedle svých uschlých stonků. Dýně, které si nevybrali, pomyslela jsem si. Jako ty zbylé psy – jen to nebyli psi.
I v zimě se pracovalo v každém domě, na každém statku. Na některých místech nám vyprávěli příběhy. Jinde nám přátelsky pokývli, když jsme se opíraly o ohradu a hleděly na odpočívající zimní řádky. Nemluvila jsem, jen jsem pozdravila, ale dávala jsem pozor. Dozvěděla jsem se, že lidé vás tu buď pozvou dál, nebo vám řeknou, abyste z jejich dvorů, stodol a polí odešli jinam. Na stolech
byly pro návštěvy přichystané koblihy, ve spížích müsli tyčinky.
V konvici možná zbyl nějaký čaj, ale možná taky ne, ale kdybyste chtěli, mohli jste si zapnout konvici. Podle Rayi a Sari to bylo v sobotu normální. Nápis „Vítejte“ na rohožkách v Chelmsfordu nebyl jen zdvořilostní frází.
„Pojďte, doprovodím vás až k zadní hranici pozemku.“ Pan Blasey nám zdvořile učinil nabídku a my jsme šly. Nebylo tam nic kromě pastviny, která vedla k úpatí kopce a podobně jako Elloroyova louka končila u lesa. Rychle jsem to pochopila: šly jste tam, abyste tam neviděly takřka nic, protože jste byly pozvané. Co na tom, že se bláto plazí až ke tkaničkám vypůjčených bot. Bratr pana
Blaseyho – také pan Blasey – přijel na svém hlučném traktoru s placatým vozíkem v závěsu. Nabídl nám, že nás odveze až ke stodole. Ano! Nastoupila jsem tím nejvíc neohrabaným způsobem – skok, rozplácnutí na břiše, kopání nohama do vzduchu. Raya a Sari se smály, když mě táhly na návěs.
Pan Blasey nás odvezl až k silnici, kde jsme vystoupily. Nemohla jsem být šťastnější, když Raya oznámila: „Poslední zastávka před cestou domů.“