bílých vlajek. Felix už nedokázal rozeznat, kdo je na jaké straně, protože všichni se během písně stali bratry a zpívali melodii míru
spolu s ním.
„Magnifique,“ řekl Felix a jeho hlas byl plný úžasu. Bastienova slova v něm vyvolala bouři – představy, jak s Fredem a rodiči poslouchají hudbu, se mu v hlavě přehrávaly jako symfonie. Dosud je vždycky zatlačil do zadní části paměti jako opuštěné
lepenkové krabice na zaprášené půdě a neodvažoval se vzpomínat. Ale vzpomínání bylo najednou příjemné, a tak si slíbil, že to bude dělat častěji.
„Bravo, Bastiene,“ ušklíbl se Fred a prohrábl Felixovi vlasy. „Jen ty dokážeš zařídit, aby se moje dvojče cítilo tak důležitě.“
Zvuk smíchu přehlušil Samiho pláč, za což byl chlapec vděčný. Poslouchal Bastienův příběh – ne že by to snad přiznal. Sami si slíbil, že bude stoický a silný, dokud odsud nenajde cestu ven. Jaký smysl měly příběhy?
Život se přece nedá přepsat. Kdyby to bylo možné, už dávno by začal znovu. Sami se v posteli tiše otočil a tlumil vzlyky ošoupaným rohem přikrývky. Vzpomněl si na tátu a na slova, kterými Samiho utěšoval, když byl ještě malý. Nic na světě neoschne dřív než slza. Kdysi to možná platilo, ale slzy nyní Samiho tížily jako všechna voda ze Středozemního moře.
Bál se, že už nikdy neuschnou.
97
Zlo se steakem a hranolky
Olivier Odieux jedl posledních deset let každé pondělí v restauraci Le Malheur. Restaurace se nacházela od jeho domu na Montmartru, co by kamenem dohodil, a pyšnila se těmi nejlepšími steaky s hranolkami ve městě. Stejně jako na psaní, neměl Olivier talent ani na vaření.
Dnes večer se těšil, až se zakousne do tučného, téměř syrového steaku. Požadavky z nakladatelství přicházely stále častěji. V posledním týdnu volali tak často, že Louisovi nařídil, aby odpojil všechny telefony v domě. Jejich pokyny však byly i tak jasné. Pokud Olivier nedokončí pět románů za tři týdny, může na svoje peníze zapomenout.
Ovšem promeškání termínu nebylo jeho největší starostí. To, co Olivierovi nedalo v noci spát, byl zápisník. Od smrti Margot a Huga Bonlivreových se proslýchalo, že po sobě zanechali sešit obsahující nedokončený příběh. Několik posledních měsíců se rozmáhaly divoké spekulace o tom, kde se zápisník nachází. Někteří naznačovali, že je ukrytý hluboko v trezoru pod bankou, jiní tvrdili, že jsou stránky s příběhem vytrhané a rozeseté po všech městech v zemi. Někteří se dokonce do-
98
mnívali, že ho Bonlivreovi poslali do Anglie pomocí poštovního holuba.
Oliviera ten příběh vůbec nezajímal – věděl však, že zápisník skrývá něco mnohem, mnohem důležitějšího. Obsahoval tajemství, které Bonlivreovi o jeho velkém plánu zjistili. Bylo to tajemství, jež by mohlo zničit jeho samotného i jeho ambice navždy.
„Rád vás vidím, pane Odieuxi,“ pozdravil ho číšník a uklonil se, jako by před ním stál prezident.
„Váš obvyklý stůl je připraven a vaši bratři právě dorazili.“
Olivier přikývl a hodil číšníkovi na hlavu svůj kabát.
Přes hustý cigaretový kouř, který se vznášel ve vzduchu jako mlha, zahlédl Olivier Xaviera a Louise, jak sedí naproti sobě, mají založené ruce a tváří se přísně. Pobaveně se zasmál, jak trapně se oba jeho bratři chovají. Vypadali, jako by jim v žilách neproudila stejná krev jako jemu.
„Bonsoir.“ Olivier se posadil do čela stolu. Číšník k němu přiskočil a naplnil mu velkou sklenici z rubínově červené láhve.
„Dobrý večer, Oliviere,“ odpověděl Louis, poslušný jako dobře vycvičený pes.
Olivier se obrátil na svého nejmladšího bratra. „Takže, co je nového s tím malým Bonlivrem, Xaviere?“
Louis si něco zamumlal pod vousy. Vadilo mu, že Olivier projevuje Xavierovi mnohem větší respekt. Louis byl vždycky tím, kdo Olivierovi organizoval život, od zařizování jeho přepychových obědů až po objednávání návštěv u zubaře. Xavier nikdy neběhal po městě v dešti s těžkou brašnou plnou čerstvě popsaných stránek, jež měl doručit do tiskárny. Ale Louis ano – víckrát, než dokázal spočítat.
Ukázka elektronické knihy
99
