Od toho dne se Guiwenneth změnila. Její nálady dostaly temnější odstín, začala být odtažitá způsobem, který Stevena rozesmutňoval. Často vilu opouštěla na celé týdny, ale když se vrátila, zpravidla zářila a byla skoro jako dřív.
„Zbavovala jsem se duchů,“ říkala vždycky s úsměvem.
„Rozhodně je na čase, aby ses zbavila šatů a umyla se,“ byla žertovná odpověď, která se rychle ujala.
Steven se Guiwenneth nikdy nezeptal, kde byla, a ona sama neprozradila nic kromě toho, že byla „uvnitř“ a „zbavovala se duchů“. Tušil, že jezdí nahoru do staré pevnosti a doufá, že tam zahlédne ducha svého otce. Když spala ve vile, často volala o pomoc nebo šeptala: „Doufám, že teď jsem v bezpečí.“
Ale k jejímu utišení stačil jen lehký polibek.
Na Yssobel procházka s otcem k imarn uklyss také silně zapůsobila, ale velice odlišným způsobem. Začala být tím místem posedlá. Steven se snažil své děti podle možností a paměti vzdělávat, ale Yssobel obracela každou hodinu k Lavondyss. Kreslila podle své fantazie, sepisovala dětské příběhy, vytvářela propojení mezi historickými postavami, o kterých její otec mluvil, a tím místem za ohnivou stěnou.
Ealdwulf jí vyrobil malou harfu. Byla neumělá, ale složitě vyřezávaná; její zvuk byl spíš řezavý než příjemný. Přesto se z ní v Yssobeliných rukou linuly melodie, které byly čisté a smutné, ozvěny ztracené hudby splývající z mysli a prstů nedospělé dívky.
Její pokoj byl uprostřed vily a byl nejteplejší. Pověsila si na stěny několik pomalovaných kůží a čalounů objevených v komoře, ale ponechala místo i pro umění.
Yssobelina prostorná místnost s nachově červenou mozaikovou podlahou, nádherně zrekonstruovanou z rozházených kamínků, se stala skutečnou galerií jejího umění a výtvorů. Obličeje a postavy se dívaly ze stěn, z míst mezi čalouny, nebo mezi nimi pobíhaly v dávno minulých štvanicích. Hliněné figurky s protaženými, podivnými těly se shlukovaly na malých obřadních stolcích. Vytvořila si model toho, jak si údolí představuje. Rozmístila v něm maličké lidské postavičky a vyznačila místa, na kterých si vysnila východy z Lavondyss.
Jak dospívala, její umělecké výtvory byly čím dál propracovanější. Steven tomu fascinovaně přihlížel. Spolu s Ealdwulfem opravili v rozlehlé vile další místnosti, takže Yssobel měla nakonec tři: jednu, ve které spala, a dvě, v nichž se na stěnách a hrubě přitesaných deskách kolem jejích pracovních stolů tísnila symbolická krása a divokost.
Byl to šok, když se Steven jednou přišel za svou dcerou, nyní takřka dospělou, podívat, uviděl před sebou posmrtnou masku, vyvedenou v životní velikosti a pomalovanou věrnými barvami nedávné smrtelnosti, a poznal v ní svého bratra Christiana.
„Ta mě děsí,“ poznamenal vlídně. Dívka pokrčila rameny, masku zvedla a zadívala se na zavřené oči.
„Není se čeho děsit. Tak prostě vypadal. Ale teď se vrátil.“
Steven se zachvěl. „Kam se vrátil? Do údolí?“
„Ne. V tuto chvíli ne. Někam dál. Je teď velice silný. Ale má v sobě něco smutného. Nedokážu poznat, co to je, ale po něčem pátrá. Nebo možná po někom.“
Yssobel otočila posmrtnou maskou zleva doprava, potom ji odložila a zvedla oči ke svému otci. „Přišel jsi kritizovat, nebo pomáhat?“
„Nekritizuju.“
„Ano, kritizuješ. Děláš to velice opatrně, ale já to vždycky poznám, když se ti něco z mých obrazů nebo masek nelíbí.“
„Některé jsou trochu pochmurné. Ale jak už jsem řekl: máš pozoruhodný talent.“ Pokrčila rameny. „Je to lesní talent, ne lidský. To zelené, co je ve mně, ne to červené. Kéž bys mohl vidět moje sny, tati. Někdy jsou tak krásné, že si přeji, abych se z nich nikdy neprobudila.“
„Ale já jsem rád, že se probouzíš.“
Yssobel byla teď na svůj věk vysoká. Jízda na koni, plavání a nutnost zapojovat se do těžších prací, jež bylo třeba ve vile vykonat, jí daly štíhlost a značnou sílu. Zdědila sice matčiny rysy, ale v jejím vzezření bylo cosi tvrdšího.
Guiwenneth si toho vývoje všimla. „Jsem přesvědčená, že se podobá svému dědečkovi Peredurovi,“ prohlásila jednou. „Zahlédla jsem ho sice jen krátce, ale myslím si, že v jeho vystupování se jemnost najít dá, ve tváři však ne.“
„Vyprávěj mi nějaký sen,“ požádal Steven svou dceru. „Jeden z těch krásných.“
„Je jeden sen, který se mi pořád vrací…“
Jsem hodně malá a hraju si na zahradě se štěnětem vlka. Sedí tam tři ženy. Hlídají mě, povídají si a smějí se. Je jasný den a na obloze krouží sedm ptáků.
Pak ptáci prudce slétnou, jeden z nich mne popadne a vynese mne velice vysoko. Hrají si se mnou nějakou hru, vrhají se střemhlav dolů a prudce vzlétají, jeden mě upustí – ten pocit pádu není vůbec děsivý, jenom překvapivý. A další mě chytí. Hluboko dole ženy pobíhají zahradami a sady, dívají se nahoru, ale tihle obrovští ptáci mě chrání dobře.
Pak najednou dolétneme k okraji lesa. Ptáci mě upustí a tentokrát mě nezachytí nic. To je jediný strašidelný okamžik. Přistanu však na zádech mladé laně, která do toho lesa zaběhne. Visím na ní a pevně se jí držím. Ta laň mě donese k řece, nebo někdy k jezeru, kde spí muži ve zbroji. Až na to, že oni nespí. Byli zabiti v boji. Jsou velice mladí. Vypadají, jako by spali a něco se jim zdálo, jenže se vůbec nehýbají a jsou velice chladní. Mají krásné, zářivé brnění. Některé je bílé jako kost, některé zelené jako jarní listí, některé rudé jako soumrak a jedno se leskne jako vzorovaná měď, stejnou barvou jako moje vlasy, stejnou barvou jako vlasy mojí matky. (Tam, kde nešedivějí.)
Tento muž je princ. Nevím, proč to v tom snu udělám, ale políbím ho na tvář, sundám mu přilbu a brnění, navléknu si je a lehnu si vedle něho.
Po chvíli se oba posadíme. On se tváří rozhněvaně. Proč jsi mi ukradla brnění? zeptá se.
Protože jsi byl bledý a studený a já jsem myslela, že jsi mrtvý. Chtěla jsem je nosit, abys zůstal v paměti.
Zasměje se. Takže ty mě znáš? zeptá se.
Neznám, odpovím.
Proč si mě tedy chceš pamatovat?
V první chvíli neumím odpovědět. Pak v tom snu řeknu: Potřebuju si z každého člověka něco zapamatovat, nebo si nebudu mít co pamatovat. Potřebuji nosit jejich kůži.