ze během internace na Asinaře počátkem roku 1916, kdy mezi zajatci po jejich příjezdu do Itálie řádily epidemie nakažlivých nemocí.206 Pozdější legionář Josef Hložek dokonce v srpnu 1918 spolupracoval v benátském městě San Stino di Livenza s odbojovou italskou skupinou „Mladá Itálie – Giovine Italia“, jejímiž členy byli i dva místní katoličtí duchovní.207
V rámci čs. legie v Itálii během jejího bojového nasazení na rozdíl od čs. legie ve Francii nepůsobili vojenští kněží. Českoslovenští legionáři v Itálii se však v převážné většině alespoň formálně i nadále hlásili ke katolickému vyznání a z církve během války nevystoupili,208 případně se hlásili k jiným křesťanským vyznáním protestantského směru nebo k židovskému náboženství: „V řadách dobrovolníků stáli od prvopočátku vedle katolíků evangelíci, bezvěrci i židé.“209 Čs. legionáři sice vnímali rakousko-uherské vojenské kněze (polní kuráty) včetně českých jako odpůrce boje za československou nezávislost, dobová legionářská literatura však potvrzuje, že českoslovenští legionáři, kteří padli do rakouského zajetí a byli za dezerci odsouzeni k trestu smrti, v řadě případů přijali před popravou od českých vojenských kněží katolické duchovní zaopatření.210 Například vojenský kněz František Polák, který v roce 1918 působil u rakousko-uherské 46. střelecké divize, sepsal po válce svědectví o průběhu popravy zajatého legionáře Bedřicha Havleny, jednoho ze zakladatelů Československého dobrovolnického sboru.211 Český vojenský kněz Dr. Hrubý se v září 1918 neúspěšně pokoušel dosáhnout udělení milosti pro odsouzeného československé-
206) PROCHÁZKA, R., c. d., s. 27.
207) Odbojová skupina „Giovine Italia“ podporovala italské vojáky a důstojníky, kteří byli vysazeni z hydroplánů, aby prováděli zpravodajskou činnost v týlu rakousko-uherských jednotek. Do její činnosti byli zapojeni místní duchovní Michele Martina a Ruggero Coletti. Odbojové skupině poskytl podporu i tehdejší četař Josef Hložek (1895–1947), příslušník pěšího pluku č. 3, pozdější desátník 39. čs. stř. pluku. PERISSINOTTO, Luigi, San Stino nella Grande Guerra, San Stino di Livenza 2017, s. 140–142.
208) Skutečnost, že řada čs. legionářů zůstala i po vzniku Československa praktikujícími katolíky, dokládá například vznik Ústřední Jednoty čsl. legionářů, sdružující od roku 1922 praktikující katolíky – legionáře.
209) BEDNAŘÍK, F., c. d., s. 240.
210) Tamtéž, s. 837, 857, 859.
211) Tamtéž, s. 837.
Na základě iniciativy čs. katolického exilu v USA byl v květnu 1918 vyslán jako vojenský kněz k československým legionářům ve Francii P. Alfons Biskup (* 17. 1. 1887, Cedar Rapids, Iowa), katolický kněz z řádu benediktinů z amerického kláštera sv. Prokopa v Lisle. Jako vojenský kaplan působil u 21. i 22. čs. stř. pluku, v lednu 1919 přijel do Československa. Už v březnu byl odeslán zpět do Francie „k zjišťování hrobů padlých čs. legionářů“. V srpnu odjel zpět do USA. Za své válečné zásluhy byl mimo jiné vyznamenán francouzským i Československým válečným křížem. Zemřel 22. února 1958 (sbírka ČsOL).
ho legionáře Karla Nováčka (1879–1918), zajatého během boje na Doss Altu, který v době zajetí vykonával v přední linii beze zbraně funkci zdravotníka.212
Československá domobrana v mnohém navazovala na husitskou a reformační symboliku čs. legií, odkaz na husitskou tradici byl obsažen již v textu dříve zmíněného slibu věrnosti Československu, který byl domobraneckým ekvivalentem vojenské přísahy. Zároveň však bylo nezbytné respektovat náboženské cítění části domobranců, kteří i nadále zůstávali praktikujícími křesťany různých vyznání a husitská symbolika jim nebyla blízká. V této souvislosti je potřebné vzít do úvahy i pestřejší národnostní složení domobraneckých praporů ve srovnání s čs. legiemi, tvořenými převážně vojáky české národnosti. Velitel čs. vojenské mise v Římě Jan Šeba například v dubnu 1919 zdůraznil v dopise veliteli čs. domobrany pplk. Gibišovi zvláštní důležitost přítomnosti vojenských
kněží pro domobrance slovenské národnosti: „Předávám je Vám do stavu a použijte je, jak sami za nejlepší uznáte, zejména mezi Slováky.“213
A například domobranecký poddůstojník Vladimír Sýkora napsal ve svém deníku, jakou radost mu v zajateckém táboře přinesla možnost zúčastnit se 25. prosince 1918 vánoční bohoslužby: „Dnes je mě dob-
212) Tamtéž, s. 859. 213) SOLPERA, J., Čs. druhá I…, s.57.
ře, volno. Dopoledne jedeme do kostela. Vedou nás tentokráte bez nasazených bodáků! Tichá mše za přítomnosti jen mála lidí. Nebyl jsem už devět měsíců v kostele.“214 Kriticky se naopak k vojenským katolickým kněžím ve svých válečných vzpomínkách stavěl již zmíněný domobranec Josef Pelíšek (není uvedeno, jakého byl vyznání): „Zato o duchovní útěchu zbožných c. a k. vojínů bylo náležitě postaráno c. a k. polními kuráty, kteří ve svých kázáních nekázali lásku k bližnímu a ‚odpouštějte i nepřátelům svým‘, jak to činíval Kristus, naopak nepostačili štvát a zasévat nenávist proti nepříteli – katolickým italským spolubratřím.“215
Válečné utrpení ovlivnilo náboženské cítění veteránů, včetně československých domobranců všech národností, různým způsobem. U některých z nich se jejich víra upevnila, jiní naopak víru ztratili nebo po návratu domů vystoupili z katolické církve a zůstali bez vyznání nebo přestoupili k jinému vyznání. Stali se například členy nově vzniklé Církve československé (dnes Církev československá husitská), která vznikla počátkem roku 1920.216 Například poručík Vratislav Vojta, který v hodnosti provizorního podporučíka sloužil u 6. domobraneckého praporu, se v poválečné době stal katechetou (učitelem náboženství) a později duchovním Církve československé ve Vodňanech.217 Členem Církve československé byl v meziválečném období i Ing. Jan Pudr, bývalý poručík 31. domobraneckého praporu a pozdější dlouholetý předseda Svazu čs. domobrany z Itálie.218 Dalším příkladem pozdějšího odklonu od katolického vyznání je básník Bartoš Vlček, který vystoupil z katolické církve v roce 1924.219 Českoslovenští vojáci se obvykle zúčastňovali bohoslužeb v místě svých italských posádek v menším počtu, než bylo
214) Deník Vladimíra Sýkory 1914–1921 [online].
215) PELÍŠEK, J., V druhé…, s. 6.
216) O přestupu některých domobranců k Církvi československé v poválečném období svědčí řeč faráře Církve československé v Žebráku v květnu 1930 během pohřbu bývalého domobrance Václava Kozlera (11. domobranecký prapor). Obdobně byl v roce 1938 uspořádán v Plzni pohřeb domobrance Josefa Honzíka za účasti faráře Církve československé. Josef Honzík (1892 – 20. 11. 1938) byl bývalým příslušníkem 17. domobraneckého praporu. Pracoval v Plzni jako městský šofér. Zpravodaj Svazu příslušníků bývalé čs. domobrany z Itálie, č. 6/1930, s. 89; č. 12/1938, s. 110.
217) WEBER, J., c. d., s. 16.
218) VÚA-VHA Praha, f. Kvalifikační listiny, J. Pudr.
219) Informace a archivní podklady, které poskytl PhDr. Jiří Lapáček ze Státního okresního archivu Přerov.
Ukázka elektronické knihy