František Stellner: Hospodářské a sociální dějiny na Katedře hospodářských dějin NF VŠE v Praze (tradice, výsledky a výhled), in: F. Stellner – R. Soběhart (ed.): Hospodářské dějiny v České republice na počátku 21. století. Sborník z konference konané 9. listopadu 2007 na KHD NF VŠE v Praze, Praha 2009, s. 85–89.
Roman Zaoral: Hospodářské a sociální dějiny, in: P. Himl – J. Tuček a kol.: Texty k historickému prosemináři FHS UK, Praha 2015, s. 59–70.
Sociální dějiny můžeme chápat jako sociálně-dějinnou interpretaci obecných dějin i jako společenské dějiny. Sociální dějiny se konstituovaly na konci 19. století vymezením vůči politickým dějinám a ve 20. století ovlivnily jejich výzkum především marxismus, škola Annales, genderové studie, mikrohistorie a komparativní dějiny. Historikové sociálních dějin pracují například s pojmy jako nacionalismus, průmyslová revoluce, společenská modernizace, elita, industrializace, tradiční společnost, moderní společnost, společenská skupina, společenská emancipace, společenská mobilita, společenská dynamika, makrosociální společenské struktury, mikrosociální společenské struktury, kvantifikovaný výklad společnosti, sociální moc, sociální skupina či socializace. Historik sociálních dějin kombinuje práci s prameny s poznatky, pojmy a metodami sociálních věd vztahujících se k jednotlivým společenským sektorům. Sociální dějiny intenzivně spolupracují především s hospodářskými dějinami, které se snaží ukázat spojitost ekonomických struktur se životem společnosti. Jejich vztah se postupně vyvíjel. Na přelomu 19. a 20. století hrály klíčovou roli hospodářské dějiny, zatímco sociální dějiny byly spíše „přívěskem“. Tento poměr se změnil v 60. letech 20. století, kdy došlo k rozkvětu sociálních dějin, které se z dílčí historické disciplíny proměnily v „imperiální“ konstrukt historie jako celku. Sociální dějiny měly za úkol integrovat systematické, leč stále ještě částečné přístupy blízkých disciplín demografie, ekonomie, sociologie, geografie a etnografie v co nejrozsáhlejší rekonstrukci společenských poměrů dřívějších dob.
Toto pojetí se nejvíce prosadilo v západoněmecké vědě v konceptu tzv. historické sociální vědy (Historische Sozialwissenschaft) či dějin společnosti (Gesellschaftsgeschichte). Zástupci tzv. bielefeldské školy integrovali politické, sociální, hospodářské a kulturní dějiny do jednoho celku a pomocí různých teoretických modelů usilovali o vytvoření nového paradigmatu historické vědy. Historici a historičky sociálních dějin předložili řadu nových metodologických koncepcí, díky nimž se sociální dějiny staly nejdynamičtěji se rozvíjejícím přístupem v historické vědě na konci 20. století. Naopak hospodářské dějiny se stále více dostávaly na okraj zájmu badatelů. Stoupenci sociálních dějin také patřili k prvním, kteří se metodologicky střetli o primát historického výzkumu s politickými dějinami a jimž se podařilo zlomit „tradicionalistický“ přístup k politickým dějinám, trvající od poloviny 19. století. Ve Spojených státech i ve většině ostatních imigrantských společností se od 60. let 20. století bouřlivě rozvíjel historický výzkum skupin imigrantů. Zcela rozhodující impulsy k tomuto novému historickému zájmu poskytla hnutí za
lidská práva a protirasistická hnutí. Pozornost se nyní zaměřila na skupiny obyvatel, které dosud nestály v hledáčku sociálního výzkumu. Dějiny služek, dělnic v textilkách nebo ženského hnutí se začaly zkoumat na mnohem širším základu. Výzkum žen jako zapomenuté poloviny profesních skupin, tříd či protestních hnutí probíhal zpravidla nejprve v metodické a koncepční rovině nových sociálních dějin. Vítězné tažení sociálních dějin zastavil až dynamický nástup kulturních dějin na přelomu 80. a 90. let 20. století.
Můžeme konstatovat, že sociální historici a historičky nepovažují v současné době spojení s hospodářskými dějinami za primární, své metodologické závěry formulují ve střetu s kulturními dějinami a že sociální dějiny ve všech ohledech zcela převažují nad hospodářskými dějinami. V České republice zatím převládá defenzivní spojení hospodářských a sociálních dějin. Stále větší specializace v rámci jednotlivých přístupů přispěla k tolik diskutované krizi oboru hospodářských a sociálních dějin i k tomu, že se stále více autorů přiklání k výzvě, aby se obě disciplíny oddělily a pokračovaly vlastní cestou. Právě separace obou pojetí představuje budoucnost sociálních dějin a hospodářských dějin v západní Evropě a USA, neboť tam existují nutné institucionální základy – odborné časopisy, ústavy, katedry atd. Navíc to oběma směrům umožní využít širší metodologické nabídky dalších příbuzných oborů.
Francouzský historik a sociolog Gérard Noiriel zavedl tzv. sociohistorii jako syntézu několika historických, sociologických a antropologických přístupů. Sociohistorie se orientuje na výzkum historicity soudobého světa, dekonstrukci kolektivních entit s cílem nacházet skutečné jedince a sociální vztahy pojímá mocensky.
PŘÍKLAD:
Sheila Fitzpatrick: Každodenní stalinismus. Obyčejný život v neobyčejné době: Sovětské Rusko ve 30. letech, přel. Tadeáš Trusina, Praha 2018.
Milan Hlavačka a kol.: Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781–1939: ideje, legislativa, instituce, Praha 2015.
Zdeněk Nebřenský: Katedrály industriálního věku: textilní továrny a sociální otázka v českých zemích, 1884–1914, Praha 2019.
Jakub Rákosník – Matěj Spurný – Jiří Štaif: Milníky moderních českých dějin: krize konsenzu a legitimity v letech 1848–1989, Praha 2018.
KE STUDIU:
Jana Čechurová – Jiří Štaif (ed.): K novověkým sociálním dějinám českých zemí. VI., Praha 2004.
Jana Čechurová (ed.): Antologie studijních textů k novověkým sociálním dějinám. V./2, Praha 2003.
Jana Čechurová: Elity, in: J. Čechurová – J. Randák a kol.: Základní problémy studia moderních a soudobých dějin, Praha 2014, s. 529–546.
John Harvey: Historie a sociální vědy, in: S. Berger – H. Feldner – K. Passmore (ed.), Jak se píšou dějiny: teorie a praxe, přel. Tomáš Suchomel, Brno 2016, s. 103–135.
Georg G. Iggers: Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě, přel. Pavel Kolář, Praha 2002, s. 64–90.
Zdeněk Jindra – Jiří Štaif – František Svátek: Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin. Svazek 1., O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru, Praha 1997.
Pavel Kladiwa: Elity města a městské samosprávy druhé poloviny 19. století a počátku 20. století ve střední Evropě (podněty z německé a z rakouské literatury využitelné pro výzkum v českých zemích), Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Historie = Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis. Historica, č. 10 (2003), s. 167–177.
Gérard Noiriel: Úvod do sociohistorie, přel. Pavel Sitek, Praha 2012.
Michal Pullmann – Jakub Rákosník: „Dělnická třída“ v moderní sociální historiografii, Dějiny – Teorie – Kritika 4, č. 2 (2007), s. 271–288.
Michal Pullmann: Sociální hnutí jako problém soudobé historické vědy v kontextu sociálních věd. Příspěvek k interdisciplinárnímu výzkumu, in: Michal Kopeček (ed.): Dějiny KSČ a radikálního socialismu v Československu 1918–1989, Praha 2003, s. 271–284.
Jakub Rákosník: Otázka sociální, in: J. Čechurová – J. Randák a kol.: Základní problémy studia moderních a soudobých dějin, Praha 2014, s. 509–528.
Immanuel Wallerstein a kol.: Kam směřují sociální vědy, přel. Karel Müller, Praha 1998. Thomas Welskopp: Sociální dějiny, in: S. Berger – H. Feldner – K. Passmore (ed.), Jak se píšou dějiny: teorie a praxe, přel. Tomáš Suchomel, Brno 2016, s. 278–301.
Dějiny měst (městské dějiny, urbánní dějiny) úzce navazují na sociální a hospodářské dějiny, sociologii, etnologii a historickou geografii. Soustřeďují se na analýzu struktury měst, demografický vývoj, rozdíly v typu a hustotě osídlení. O institucionální nejistotě tohoto podoboru napsal francouzský historik Patrick Boucheron: „Všechny se snaží o interdisciplinaritu se znalostmi a praktikami dávno ustanovenými (jako jsou urbánní geografie a dějiny architektury a urbanismu), nebo i s novějšími (urbánní sociologie, úprava prostředí). Snaží se o to nepochybně dvojznačně, protože dnes, v bujení diskurzů společenských věd o tom, co je urbánní, se jeví velmi nesnadné obhajovat specificky historický postup. To platí obzvláště o současných dějinách měst, jež jsou podrobeny tvrdé konkurenci ze strany sociologů a urbanistů.“ 134 K vynikajícím znalcům českých dějin měst řadíme Jiřího Fialu, Olgu Fejtovou, Michaelu Hrubou, Jiřího Janáčka, Václava Ledvinku, Jaroslava Millera, Jiřího Peška ad. Příbuzným podoborem jsou i dějiny osídlení, které úzce spolupracují s regionálními dějinami, archeologií, kulturní antropologií, sídelní geografií, etnografií a toponomastikou.
PŘÍKLAD:
Pavel Bělina a kol.: Dějiny Prahy. II. Od sloučení pražských měst v roce 1784 do současnosti, Praha – Litomyšl 1998.
Michaela Hrubá: Peruc a okolí v proměnách času, 3. vyd., Ústí nad Labem 2008.
Ukázka elektronické knihy