ním a bezprostředním citem dobro a zlo či pravdu a nepravdu, je univerzálně rozšířená a univerzálně uplatnitelná vloha?
Myšlenka „mínění“ a s ní spřízněná myšlenka „tolerance“, podle níž jsou si všechna mínění rovna nehledě na to, kdo jsou jejich výrobci, byly vynalezeny v 18. století v opozici k církvi coby instituci osobující si monopol na legitimní produkci soudů o světě a vyjadřovaly především nárok malých nezávislých kulturních výrobců na právo na svobodnou výrobu. Těmito výrobci byli spisovatelé a novináři, jejichž význam rostl souběžně se vznikem specializovaných polí, trhu pro nové kulturní produkty a později tisku a stran coby instancí produkce specificky politického mínění. Ve Francii teprve někteří zakladatelé třetí republiky výslovně spojili myšlenku osobního mínění, zděděnou z dob osvícenství, s myšlenkou laického a povinného vzdělávání, pokládaného za nezbytné k zjednání skutečně univerzálního přístupu k souzení, jež domněle nachází svůj výraz ve všeobecném hlasování. Tento vztah mezi vzděláváním a míněním, který se zprvu vnucoval jak příznivcům, tak odpůrcům všeobecného hlasovacího práva, byl postupně zapomenut nebo vytěsněn.
Předpoklady vepsané v této genezi přežívají v „demokratické“ doxa, o niž se opírá celé politické myšlení a praxe. Tato doxa činí z politické volby soud, a to soud čistě politický, který uplatňuje výslovně politické principy – a nikoli například praktická schémata ethosu – a podává na jejich základě artikulovanou odpověď na problém vnímaný jako politický. To se rovná předpokladu, že všichni občané ve stejné míře ovládají nástroje politické produkce, nástroje nezbytné k tomu, aby politickou otázku rozpoznali jako takovou, pochopili ji a zareagovali na ni v souladu se svými politickými zájmy a s celkem voleb vycházejících z politických principů přizpůsobených těmto zájmům. Průzkumy veřejného mínění, které vyzývají všechny respondenty bez rozdílu, aby vyslovili „osobní mínění“ (jak dosvědčují formulace jako „podle vás“, „podle vašeho názoru“, „a co si o tom myslíte vy?“, jimiž jsou dotazníky prošpikovány) anebo aby si sami, bez jakékoli pomoci, vybrali jeden z už hotových názorů, vynášejí na světlo zakládající předpoklady politologické doxy (doxy tak dokonale chráněné svou samozřejmostí, že se každé teoretické zpochybnění předpokladů demokratického nevědomí vystavuje riziku, že bude ihned odsuzováno
jako útok na demokracii). Míra, v níž respondenti odmítají odpovědět, závisí na různých ekonomických a zejména kulturních proměnných, což nám dovoluje pozorovat symbolické následky nerozpoznání, které třeba i nechtěně a nevědomky vyvoláváme tím, že všem přiznáváme rovné právo na osobní mínění, aniž bychom všem dali skutečné prostředky, jak toto formálně všeobecné právo uskutečnit.
Intelektualistickou, typicky scholastickou iluzi, která podpírá celé politické myšlení a praxi, v tomto případě posilují účinky školského kultu a kultury osobního a „osoby“. A nebylo by obtížné ukázat, že protiklad mezi domněle „osobním“ –„osobními myšlenkami“, „osobním stylem“, „osobními názory“ – a vším neosobním – heideggerovským „ono se“, tím, co je běžné, obyčejné, kolektivní, převzaté – tkví v srdci etické a estetické doxy, jež zakládá školské soudy, a že se tento protiklad velmi přirozeně vpisuje do systému paralelních protikladů, které – spolu s dalším souborem uspořádaným kolem opozice mezi majetnými a chudými – stojí v základu celého symbolického řádu s jeho rozlišením mezi vzácným, vybraným, vytříbeným, jedinečným, exkluzivním, odlišným, originálním či nesrovnatelným na jedné straně a běžným, vulgárním, banálním, všedním, obyčejným, průměrným či obvyklým na straně druhé, stejně jako v základu souvisejících rozlišení mezi lesklým a matným, rafinovaným a hrubým, vysokým a nízkým. Nejen v literatuře „platí jenom to, co je osobní“, jak říká Gide. Nechám stranou jemné rozdíly (analyzoval jsem je jinde) mezi různými, zejména buržoazními a maloburžoazními formami nároku na „osobní mínění“ a jenom poukážu na to, že intelektualistický univerzalismus, v jehož jménu univerzální myslitel přisuzuje všem lidem přístup k univerzálnu, je v tomto případě velmi hluboce zakořeněn v krajně elitářské víře v osobní mínění, která je s vírou v univerzálnost přístupu k „osvícenému soudu“ slučitelná jen za cenu ohromného vytěsňování podmínek přístupu k tomuto distinktivnímu a distingovanému mínění.81 (Jakmile tento „objev“, týkající se zároveň sociální reality a „vědy“ a jejího nevědomí, uvedeme do souvislosti s objevem,
81 Pokud jde o různé spontánní „filozofie“ mínění, viz P. Bourdieu: Questions de politique, Actes de la recherche en sciences sociales 16 (září 1977), s. 55–89.
jejž jsem na začátku šedesátých let učinil ve svých prvních pracích o Alžírsku, ihned si povšimneme, že přístup k osvícené ekonomické volbě při koupi, půjčce nebo spoření má stejně jako přístup k mínění určité ekonomické podmínky možnosti a že rovnost ve svobodě a „racionalitě“ je v obou případech úplně stejně fiktivní. Skutečně jsem empiricky dokázal, že pod určitou úrovní ekonomického zabezpečení, zajištěného stálým zaměstnáním a minimálními pravidelnými příjmy, nedokážou ekonomičtí aktéři ani koncipovat, ani uskutečnit většinu chování předpokládajících snahu získat vládu nad budoucností, jako je racionální zacházení se zdroji v delším časovém horizontu, spoření, uměřené využívání úvěru a kontrola porodnosti. To znamená, že existují ekonomické a kulturní podmínky přístupu k ekonomickému chování pokládanému za racionální. Protože si ekonomická věda neklade otázku po těchto podmínkách – která je přitom otázkou typicky ekonomickou –, považuje tuto předjímající a kalkulující dispozici za přirozenou danost, univerzální dar přírody, ačkoli víme, že je plodem zcela specifické individuální a kolektivní historie.82)
Vyvstání rozumu má své historické podmínky. A každá reprezentace – lhostejno, zda vznáší vědecké nároky, nebo ne –, která spočívá na zapomenutí nebo záměrném zatajení těchto podmínek, tíhne k legitimizaci onoho zcela neospravedlnitelného monopolu, jímž je monopol na univerzálno. I s rizikem, že se dostaneme pod křížovou palbu, se tudíž musíme postavit jak proti zastáncům abstraktního univerzalismu, který přechází mlčením podmínky přístupu k univerzálnu – tedy proti faktickým držitelům monopolu na podmínky přivlastnění si univerzálna, privilegovaným z hlediska pohlaví, etnicity nebo sociální pozice, kteří si nadto zajišťují legitimizaci tohoto monopolu –, tak proti obhájcům cynického a rozčarovaného relativismu. Jak v mezinárodních vztazích, tak uvnitř států samotných abstraktní univerzalismus většinou slouží k ospravedlnění zavedeného řádu, vládnoucího rozdělení moci a výsad – tj. nadvlády heterosexuálního, euroamerického (bílého) a buržoazního muže – ve jménu formálních požadavků abstraktního univerzálna (demokracie, lidských práv atd.),