nástroje a zbraně; stačí vypustit falešnou zprávu, něco vyřknout a osud člověka nabere nečekané obrátky.
K sugestivnosti a bezútěšnosti popisovaného světa přispívá Asturiasův jazyk a styl: mísí surrealistickou obraznost s mayskými mýty a naturalistickými popisy, indiánské symboly se střídají s bohatými metaforami; důležitým nástrojem je onomatopoie, autor používá nejen zvukomalebná slova, ale celé věty a odstavce, které například simulují zvuk jedoucího vlaku: „Ustavičně ta do široka rozprostřená, sluncem sálající, neproměnná přímořská krajina… oči přetěžké dřímotou… neurčitý pocit… jedu vlakem: nejedu vlakem… zůstal jsem za vlakem… stále dál za vlakem… dál a dál za vlakem… dál a dál za vlakem… stále dál za vlakem… stále dál za vlakem… kem… em… em...“160
Asturiasův román je stále aktuální, nejen obsahově, ale svěžest si zachovává právě i díky své stylistické propracovanosti a jedinečnosti.
Také následující román Kukuřiční lidé (Hijos de maíz, 1949) je považován za mistrovské dílo, ovšem čtenářsky velmi náročné. Titul odkazuje k mayské tradici – lidé byli stvořeni právě z kukuřice. Kniha přináší několik příběhů, které spojuje mayská symbolika a motivy převzaté z mýtů a rovněž otázka násilného narušování a přetváření života indiánských komunit „bílým člověkem“.
Exploatace indiánské půdy a jejích obyvatel je tématem i mnoha dalších Asturiasových děl; v pozdějších letech ovšem ubývá estetické kvality na úkor politické angažovanosti (např. v tzv. banánové trilogii: Silný vítr, Viento fuerte, 1950; Zelený papež, El papa verde, 1954; Oči pochovaných, Ojos de los enterrados, 1960; nebo v knize povídek Víkend v Guatemale, Week-end en Guatemala, 1956).
LYRICKÝ ROMÁN
MARÍA LUISA BOMBAL (Chile, 1910–1980)
Chilskou autorku Maríu Luisu Bombal již od dětství provázela hudba a literatura. V devíti letech se rodina po smrti otce odstěhovala do Paříže, kde María Luisa později studovala na Sorbonně a prožívala kulturní kvas 20. let – vliv surrealismu je v jejím díle jasně patrný. Docházela rovněž na hodiny herectví k Charlesovi Dullinovi, ovšem tajně, protože to nebylo považováno za vhodné pro dívku ze slušné rodiny. Její herecké sny ukončil zásah strýce, který jí poručil, aby se vrátila do Chile. Učinila tak v roce 1931, ovšem ve své vlasti zůstala jen dva roky (prožila hluboké milostné zklamání, které vedlo k pokusu
o sebevraždu) a poté se usadila v Buenos Aires. V argentinské metropoli jí nabídl azyl tehdejší chilský konzul a její přítel Pablo Neruda. Právě v kuchyni jeho domu začala psát svou první prózu, zatímco Neruda tvořil sbírku Sídlo na zemi (Residencia en la tierra); oba vzpomínali na to, jak si vzájemně četli své texty a radili se.
V Buenos Aires ovšem nebyl jen Neruda. Bombal navázala styky s osobnostmi kolem časopisu Sur (Victoria Ocampo, Jorge Luis Borges, Norah Lange, Oliverio Girondo), mezi její přátele patřil F. García Lorca, A. Reyes či P. Henríquez Ureña.
V roce 1935 vydala první prózu Poslední mlha (La última niebla) a o tři roky později V rubáši (La amortajada). O vzniku druhé z novel vyprávěla často následující anekdotu: když se procházela po Buenos Aires s Borgesem, svěřila se mu, že se chystá napsat příběh mrtvé ženy, která ze smrtelné postele vzpomíná na svůj pozemský život. Borges namítl, že z takto podivné směsi realistického a nadpřirozeného nelze vytvořit dobrou novelu, Bombal ho naštěstí neposlechla a La amortajada se stala jejím nejvýznamnějším dílem – právě pro sugestivní kombinaci různých rovin skutečnosti.
Autorka se roku 1940 vrátila do Chile, ovšem její pobyt opět provázely dramatické okolnosti: když na ulici zahlédla bývalého milence, jehož odmítnutí ji před lety vedlo k pokusu o sebevraždu, vytáhla pistoli a několikrát na něj vystřelila. Naštěstí byl raněn jen lehce a díky tomu, že se Maríi Luisy zastal a nežádal trest, strávila ve vězení jen několik měsíců.
V roce 1944 odešla do New Yorku, kde strávila dalších třicet let. Vdala se za francouzského hraběte Raphaela de Saint-Phalle a pracovala na anglické verzi románu Poslední mlha, The House of Mist (1947). Věnovala se rovněž psaní scénářů, pracovala pro UNESCO… ale publikovala poskrovnu.
Je ovšem třeba říci, že Bombal nepřestala psát (jak sama říkala, nevydávat neznamená nepsat). Ovšem její mučivá touha po dokonalosti jí zabránila cokoliv dalšího vydat. Tento rys sdílí se současníkem a přítelem, mexickým autorem Juanem Rulfem, který se opakovaně přihlásil k zásadnímu vlivu, který na něj dílo Marii Luisy Bombal mělo. Jinak se však její poetika částečně minula s dobou. Chilské literatuře tehdy vévodil realismus a až o mnoho desetiletí později se Maríe Luise dostalo v panoramu hispanoamerické literatury místa, které jí náleží: byla průkopnicí lyrického románu, opustila hranice tradičně chápané reality a vytvořila propracované ženské postavy, které se vyznačují hlubokým sepětím s přírodou a jejími silami. Její literární svět je světem vyhrocené subjektivity, niternosti, pocitů a emocí.
II. Regionalismus
Již v prvotině Poslední mlha tyto charakteristiky nalezneme. Hlavní hrdinka nám vypráví o svém životě po boku tyranského manžela Daniela. Ten jí dává jasně najevo, jakou roli žena v manželství zastává („Proč jsme se vzali?“ „Tak, abychom byli svoji,“ odpovídám. Daniel se zasměje. „Víš, že máš velké štěstí, že jsem si tě vzal?“ „Ano, to vím,“ přitakávám a chce se mi spát. „Byla bys raději vrásčitá stará panna, která šije pro chudé na statku?“161). Chvíle štěstí zažívá jen při jediném setkání s milencem a ve vzpomínkách na něj. Toto setkání se však dle určitých náznaků nikdy neuskutečnilo a hrdinčin život probíhá v mlze iluzí a představ; jako by imaginace byla jedinou cestou, jak snášet existenci; hrdinka přiznává: „Existuje člověk, kterého nemohu najít, aniž bych se chvěla. Mohu ho nalézt dnes, zítra nebo za deset let. […] Možná ho nikdy nenajdu. Nevadí; svět se zdá plný možností, v každé minutě je pro mne obsaženo čekání, každá minuta má pro mne nějakou emoci.“162
María Luisa Bombal píše fragmentárně, nechává věci nedořečené a nevysvětlené, jazyk je plný metafor a symbolů. Jak poukazuje Javier de Navascés, i prostor hraje výrazně symbolickou roli: dům je doménou muže, je chladný, nehostinný, svírající; proto hrdinka utíká do přírody, v níž hledá útočiště a naplnění (to přichází během koupele v jezeře; voda se ženy dotýká jako milenec při sexuálním aktu). Kromě milence (smyšleného?) se objevuje ještě postava Reginy, dvojnice, kterou si hrdinka vymýšlí, aby jejím prostřednictvím byla někým jiným. Nakonec si ale uvědomuje pošetilost svých pokusů o únik a vše zahaluje mlha (María Luisa Bombal vzpomíná na dojem, který na ni učinila severská literatura se svými popisy drsného prostředí a právě mlhy).
V próze V rubáši Ana María čeká na svůj pohřeb. Ačkoliv je mrtvá, její mysl je zcela jasná a my z její perspektivy přihlížíme smutečnímu obřadu (hlas vypravěčky v ich-formě se střídá s vypravěčem ve 3. osobě). Kolem rakve defilují muži, kteří v jejím životě hráli nějakou roli, a ona na ně vzpomíná a komentuje společné chvíle, štěstí i smutek. Smrt nepřijímá jako tragédii, ale naopak jako úlevu („Přísahám. La amortajada neměla sebemenší chuť se posadit. Konečně mohla o samotě odpočívat, zemřít. Prožila smrt živých. Nyní toužila po totálním ponoření, po druhé smrti: smrti mrtvých.“163). Doufá, že se po smrti vrátí do země a tam se rozpadne na hlínu. Smrt jako by navíc vše objasnila, i to, co za života bylo nepochopitelné: „Ach, Bože můj, Bože můj! Je třeba zemřít, aby člověk věděl?“164
María Luisa Bombal dává ženám hlas i v sexuální oblasti; popisuje milostný akt z ženské perspektivy, poskytuje jim právo na slast. Její hrdinky se nebojí rozkoše a často ji pociťují v sepětí s přírodou: „Vlažné proudy mě hladí a proni-