již není permanentní teror, ale všeobecný dohled a celková „normalizace společnosti“. I tak se ovšem násilí takové moci odhalí a ukáže v brutální podobě, jak ukazuje osud Dreymanovy přítelkyně Christy, která je kvůli závislosti na uklidňujících lécích vydírána, znásilněna a uštvána k smrti. Na její postavě se ukazuje podstata režimu jako jednoho velkého znásilnění v doslovném i přeneseném slova smyslu, které dohání člověka k smrti. Proto se o sebevraždě nesmí psát nebo hovořit na veřejnosti a její spáchání se považuje za politickou zradu.
Omlouvám se, ale okamžitě mi v hlavě naskočil i další film, totiž Good Bye, Lenin!, který naopak, i když jako smutnou grotesku, líčí příběh ženy, která upadla do kómatu, když na obrazovce uviděla syna, jak se účastní protistátní demonstrace v roce 1989.
Zmiňuji to proto, že ten film je sice často kritizován jako příliš smířlivý k realitě bývalé NDR, ale on současně ukazuje, jak ideologická manipulace bývalých totalitních režimů dokázala být pro některé lidi přesvědčivá.
Samozřejmě, ty dva filmy, přestože jsou velmi odlišné umělecky i jako svědectví doby, mají k sobě velmi blízko. Zatímco Životy těch druhých představovaly existenciálně dramatický obraz života ve společnosti pod dohledem tajné policie a zápletka stavěla na samizdatovém textu o sebevražednosti v oficiálně nejpokrokovější společnosti v dějinách, Good Bye, Lenin! nabízí ranější tragikomickou reflexi pádu komunismu a sjednocení Německa. Maminka v tom filmu umírá v iluzích, ve kterých žila a kterým věřila, přestože věděla, že jsou falešné. Její osud je tak svým způsobem tragičtější než osud postav
z Životů těch druhých, a právě proto ho lze lépe zachytit komickým žánrem. Oba filmy byly svého času kritizovány. Good Bye, Lenin! kvůli údajné ostalgii, kterou jsem v něm já osobně nijak silně necítil, protože nerelativizuje absurditu a lživost komunistického režimu, pouze ji převádí do každodenní reality a starostí obyčejných „Endéráků“ s jejich pořadníky na trabanty a chatařskými koloniemi, do nichž se dokážou snadno vcítit i dříve narození Češi.
Životy těch druhých byly zase napadány za to, že romantizovaly postavu agenta Stasi, který postupně prohlédl díky Beethovenově Sonátě pro dobrého člověka, přestože ve skutečnosti by na jeho podvratnou pomoc sledovanému Dreymanovi jeho nadřízení a spolupracovníci museli přijít mnohem dřív. Jistěže postava agenta Wieslera v sobě má mnoho německých kulturních stereotypů, jak umění naplňuje člověka humanitními ideály a napravuje jeho pokřivenou minulost i charakter. Nepravděpodobnost takového jednání hraničící s nemožností však nesnižuje zásadní výpověď o tom, že bez možnosti takového vytržení z vlastní prázdnoty nedává náš život ani práce smysl. V tom filmu je mnoho silných scén, mezi jednu z nejsilnějších patří návštěva prostitutky placené Stasi ve Wieslerově bytě. Prázdnota interiéru je jen odrazem vyprázdněné duše, která sama sebe hledá ve společnosti dohánějící člověka k sebevraždám a ke smrti.
Napadá mě, jestli právě v takovém vyprázdněném prostoru nezačal svou kariéru jako agent
KGB Vladimir Putin, kterého si vybral Boris
Jelcin za svého nástupce výměnou za to, že zajistí beztrestnost celé jeho rodiny a taky na přímluvu později zavražděného miliardáře Borise
Berezovského, který v Putinovi viděl snadno ovladatelného člověka.
Putin je příklad politické prázdnoty, do které lze nastěhovat nejrůznější harampádí, o kterém jsme si mysleli, že už jednou provždy skončí na smetišti dějin. Také proto je jeho ideologie současně anti-bolševická i bolševická, imperiálně expanzivní i etno-nacionalistická, technokraticky byrokratická i ryze iracionální. Jeho propaganda je směsice historicky vybrakovaných blábolů, které přivedly jeho zemi do totální izolovanosti a společenské i morální katastrofy. Hrozná země, která své dějiny vypráví jako sérii katastrof, vyvražďování a převratů. Asi i proto si z utrpení a oběti vytvořila hlavní politický program a modlu. Takže i když Rusové vraždí a páchají kolektivní sebevraždu, připadají si, jako kdyby se obětovali nejen pro matičku Rus, ale pro celé lidstvo. Rusko, jedna z největších dějinných perverzí křesťanství!
Ale zpět od kolektivních sebevražd národů k sebevraždám jako sociologickému tématu. Před Durkheimem se sebevraždou jako masovým sociálním jevem zabýval i Masaryk. Jaké jsou shody a rozdíly v analýzách těchto dvou sociologů a filozofů?
Masarykova Sebevražda je z roku 1881, zatímco Durkheimova studie vyšla o šestnáct let později, v roce 1897. Masaryk postupoval spíše proto-sociologicky, takže zkoumal geografické, hospodářské a další sociální faktory, aby dospěl k ve své podstatě morálně filozofickému závěru, že „choroba“ sebevraždy je způsobena negativními odpověďmi na otázky po smyslu života moderního