Úzká brána v nejsevernější zdi Průsmyku se po tradičním
otálení, kdy se hlídky na hradbách ujišťovaly, že blížící se jezdci nejsou Lonakové v přestrojení, ztěžka otevřela. Takovou lest nepřítel nepoužil už desítky let, ale Řád na tu tvrdou lekci nikdy nezapomněl. Sollis navedl skupinu dovnitř, kde se proplétali zákrutami a zatáčkami vnitřního opevnění, až se nakonec vynořili na nádvoří.
„Raněné dostaň na ošetřovnu,“ řekl Oskinovi a seskočil ze sedla. „A pro zbytek najdi místo, kde si můžou odpočinout.
Já podám hlášení bratru veliteli.“
Sollis ustájil koně a vydal se do nejvyšší z věží, které se těsnaly na jižní straně Průsmyku. „Někoho tam má,“ oznámil mu bratr Artin, když Sollis rázně prošel dveřmi. Oba byli nejzkušenějšími bratry v Průsmyku. Artin byl zodpovědný za každodenní chod pevnosti, zatímco Sollis dohlížel na vý pravy za hradby. Nepoměr jejich funkcí ho nijak netrápil. Artin byl rozumný velitel a v boji žádné ořezávátko, ale díky své otupělé lásce k rutině se na velitele pevnosti hodil lépe. Sollis si naopak někdy hledal záminky, aby se mohl vydat hlídkovat severně od Průsmyku, pokud za jeho zdmi strávil víc než pár dní.
„Je to naléhavé, bratře,“ řekl Artinovi, aniž se zastavil. „A ty by sis to měl vyslechnout taky,“ dodal, než zaklepal na dveře komnaty bratra velitele. Energicky, což, jak doufal, se velitele snad nedotkne. Chvilku trvalo, než se ozvalo tlumené: „Dále.“ Sollise uklidnilo, že to neznělo podrážděně.
„Bratře Sollisi.“ Bratr velitel Arlyn seděl za stolem a přivítal ho obvyklým, sotva patrným úsměvem, jedno obočí zvědavě zvednuté. „Vidím, že ses vrátil brzy.“
„S informacemi, bratře,“ odpověděl Sollis a pohled mu ihned sklouzl na druhou osobu v místnosti, která seděla na židli před velitelovým stolem. Blonďaté vlasy se jí zavlnily, jak se otočila, aby si Sollise s upřímným úsměvem a zvědavýma modrýma očima prohlédla. Ženy byly tady v Průsmyku až na občasné lonacké zajatkyně jednoznačně vzácnost, ovšem Sollis měl pocit, že žena jako tahle by byla vzácností všude.
„Znáš sestru Eleru?“ zeptal se Arlyn. „Přijela dnes ráno. Až z Varinsholdu, kvůli nějaké důležité misi.“
Sollis si všiml, že na sobě má šedý hábit — a taky mu došlo, že zírá. Odtrhl od ní oči. „Ne, bratře. Vítám tě tady, sestro. Další léčitel se tady hodí vždycky. Na nádvoří teď vlastně máme královské vojáky, kteří potřebují pomoc.“
„Za chvíli, sestro,“ řekl Arlyn, když Elera začala vstávat. „Když vydrželi tak dlouho, myslím, že další chvilka je nezabije. Naši léčitelé stejně vědí, co dělají.“ Jeho pohled zvážněl, když se otočil na Sollise. „Tu tlupu jste našli, je to tak?“
„Ano, bratře,“ přitakal Sollis. „Narazili jsme na ně, zrovna když vraždili královský jezdecký regiment. Lord maršál si zjevně myslel, že pronásledovat Lonaky na jejich vlastní území se nijak neliší od štvanice na bandu obyčejných psanců.“
„Ten rozhovor s králem mu nezávidím,“ poznamenal Artin ze dveří.
„Je mrtvý,“ řekl Sollis. „Osud k němu byl milosrdný.“ Viděl, jak sestra Elera nesouhlasně nakrčila hladké čelo, a pocítil nutkání to vysvětlit: „Král není zrovna známý shovívavostí k neschopnosti, sestro.“
„To ne,“ připustila s drobným pokrčením rameny. Její hlas byl jemný a kultivovaný, nezněly v něm ozvěny ulic ani polí. „Ale Víra nás učí, že soudy bychom měli nechat na Zemřelých.“
„A naše ztráty?“ zeptal se bratr Arlyn.
„Žádné,“ odpověděl Sollis. „I když bratr Hestin si stěžuje na pohmožděné zápěstí. Přivedli jsme devadesát vojáků královské armády, včetně těch raněných.“
„To je pochmurná bilance,“ podotkl Arlyn. „Ale i tak se naše mise dá považovat za úspěch.“
„Je tu ještě něco, bratře.“ Sollis se odmlčel a vrhl obezřetný pohled na sestru Eleru.
„Můžeš mluvit otevřeně,“ řekl Arlyn. „Jak jsem řekl, tady naše sestra tu má zvláštní poslání a já tuším, že tvoje zprávy jí objasní, jestli je rozumné.“
„Tlupa s sebou měla šamana.“ Sollis se ohlédl přes rameno a naznačil Artinovi, aby zavřel dveře. Počkal, dokud to neudělal, a teprve pak pokračoval. „Žil dost dlouho na to, aby nám řekl, že ten nájezd nařídila Mahlessa jako odplatu za něco, co jsme udělali. Než zemřel, zmínil se o Temnotě.“
„Mahlessa?“ zeptala se sestra Elera.
„Lonacká velekněžka,“ vysvětlil Arlyn. „Klany spolu neustále bojují, ale Mahlessino volání vždy vyslyší všechny.“ Zadíval se na Sollise. „Ať už mají Lonakové jako lidé jakékoli chyby, jsou ještě méně pověrčiví než Věřící. A to navzdory tomu, jak se upínají k uctívání bohů.“
„To ano, bratře,“ souhlasil Sollis. „Aby šaman něco takového zmínil, znamenalo by to, že mají v horách problémy.