POSLEDNÍ PŘÍPRAVY
Dny jim pak ubíhaly jeden jako druhý. Tobiáš stále trénoval střelbu z luku a byl den ode dne lepší a lepší. Elizabeth byla rozená lukostřelkyně a Jena ji brzy nechala střílet na pohyblivé terče. To Elizabeth velmi bavilo, protože to bylo těžší, ale zároveň víc vzrušující než střílet na terč stojící na jednom místě. Tatínek dál trénoval se skřítky, i když to bylo na začátku hodně bolestivé. Svaly v jeho rukou a ramenou stále sílily, ale i když se tatínek snažil, nepovedlo se mu jediným úderem urazit dřevěnému panákovi ruku. Skřítci jej brali mezi sebe a útočili různými zbraněmi. Tatínek se učil krýt údery a sám provádět výpady, využívat útočníkových zaváhání a odhalovat v boji jeho slabosti. Málokdy se dokázal ubránit, ale sám cítil, že se zlepšuje, a to mu dodávalo sebevědomí. Maminka chodila mezi nimi a snažila se jim pomáhat, jak jenom mohla. Někdy povzbuzením, jindy pohlazením, ale nikdy se úplně nesmířila s tím, co je před nimi a kam se budou muset tatínek a Tobiáš vydat.
I Mechoděd sledoval všechny přípravy bedlivě. Hodnotil každý úspěch i neúspěch a stále zvažoval, kdy budou konečně připraveni, aby mohli vyrazit. Neměli mnoho času, to věděli všichni, ale bylo těžké odhodlat se k prvnímu kroku. Minulo několik dní a Mechoděd se konečně rozhodl, že je nejvyšší čas vyrazit. Svolal si celou skupinu k sobě a poté si každého důkladně a dlouze prohlédl.
„Je čas, abyste se chopili svého úkolu a vyrazili vstříc svému osudu,“ promluvil nakonec.
Všichni tušili, že se tato chvíle blíží, a teď, když to Mechoděd vyslovil nahlas a oni věděli, že přišla, ptal se každý sám sebe, zda jsou opravdu připravení.
„Nemůžeme již déle čekat,“ pokračoval Mechoděd. „Čas nám rychle utíká mezi prsty a vás čeká dlouhá a nebezpečná cesta. Vyrazíte zítra ještě
před úsvitem. Dnešní den věnujte odpočinku a rozjímejte o cestě, která vás čeká. Zítra časně ráno se nachystáte k odchodu a já vám předám měsíční kámen. Ten je pro úspěch vaší výpravy velmi důležitý, jak už víte. Opatrujte jej proto a doneste ho bezpečně k Černovousovi. Nyní běžte. Máte den na přípravy a loučení. Využijte ho dobře.“
Skřítci si šli po svém a rodina se vrátila do svého pokoje. Nikomu se nechtělo mluvit. Chvíle jejich odchodu byla před nimi. Přestože věděli, že k tomu dojde, nyní jim připadalo, že ta chvíle přišla příliš rychle.
„Je to tady,“ narušil ticho tatínek. „Na tohle se připravujeme už nějakou dobu. Sice nevím, co je před námi, ale vím jedno. Půjdeme si pro Izabelu a přivedeme ji domů.“
„Tati, chci jít s vámi,“ naléhala Elizabeth. „Prosím, připravovala jsem se taky a střílet z luku umím líp než Tobiáš.“
„To není pravda,“ bránil se okamžitě Tobiáš. „Umím střílet. Ona jenom začala dřív než já, ale zvládnu, co je potřeba.“
Oba se začali hádat o to, kdo zasáhl kolik terčů a proč by měl jít, až je tatínek přerušil.
„Ticho, vy dva. Víme, kdo půjde a kdo ne. A taky víme proč. Elí, musíš pochopit, že nemůžeš jít. Je to nebezpečné a je dost hrozné, že musí jít Tobiáš. Kdyby to šlo, tak vás nechám doma oba dva. Už jsem mluvil s Mechodědem. Zítra nás můžete s maminkou vyprovodit a pak vás skřítci vezmou do zahrady a znovu vás zvětší. Počkáte na nás doma, v bezpečí.“
„To ne,“ vhrkly Elizabeth slzy do očí. „Tos přece neudělal. Jak ses mohl domluvit za mými zády? Ne chci se vrátit domů a jenom čekat. Podívej se na Jenu nebo Lutonu. Taky jsou to holky jako já, a jdou s vámi.“
„Tak dost,“ přerušil ji tatínek. „To by snad stačilo. Nebudeš tady na mě křičet. Uděláš prostě, co jsem ti řekl, a dost. A co se týká skřítek, to je něco úplně jiného. Je to jejich rozhodnutí. Ty zkrátka nejdeš. A nechci nic slyšet. Je to příliš nebezpečné.“
„Jo, máš pravdu,“ řekla Elizabeth. „Je to jejich rozhodnutí. A jak víš, že doma budeme v bezpečí? Pokud vím, tak Trnovec si přišel pro Izabelu k nám domů. A nic ho nezastavilo.“
Víc Elizabeth neřekla. Ani nemusela. Při té vzpomínce zůstali všichni beze slova sedět. Elizabeth využila ticha a utekla z pokoje pryč. Tatínek ji chtěl zastavit, ale maminka ho chytila za ruku.
„Nech ji. Dej jí aspoň malou chvíli. Tolik by chtěla jít s vámi. Je silná a schopná a myslí si, že tu musí zůstat jenom proto, že je holka. Ale nemusíš se bát. Srovná se s tím. Jen jí musíš dát čas.“
„Proč se něco takového muselo stát?“ zeptal se tatínek a objal maminku. „My do tohohle světa přece vůbec nepatříme. Izabela musí být tolik vyděšená. Je tam úplně sama.“
Tobiáš seděl na posteli a pohupoval nohama. Když se maminka s tatínkem objali, vstal a přitiskl se k mamince. Maminka ho pohladila po vlasech a přitáhla si ho k sobě.
„Tobiášku, musíš mi slíbit, že budeš moc opatrný. Musíš být pořád s tatínkem a poslouchat ho.“
Tobiáš zakýval hlavou, ale pořád se pevně držel maminky a hlavu měl zabořenou do jejího oblečení.
„Neboj se o něho,“ řekl tatínek a políbil maminku. „Dám na něho pozor. Nic se nám nestane a všichni se vrátíme v pořádku. Slibuju.“
Večer již měli Tobiáš i tatínek všechno připraveno k odchodu. Tatínek se nakonec rozhodl vzít si válečné kladivo a k boku si připjal lehkou šavli, kterou si celkem oblíbil. Tobiáš si nachystal svůj luk a šípy a u boku měl dýku. Oba si na sebe vzali zelenou a hnědou barvu skřítků, aby se mohli lépe schovávat, a tatínek měl i kroužkovou košili a koženou vestu. Všechno měli připravené na stole u dveří. Večeři jim přinesl Olen.
„Dovolte mi, abych se s vámi rozloučil už teď,“ řekl, když bylo jídlo nachystané na stole. „Vyrazíte velmi brzy ráno. Nemusíte se bát, že za-