„Děkuji vám, slečno, že si s její milostí hrajete,“ řekl tiše, když se k ní sklonil. „udělá jí dobře, když se zaměstná i něčím jiným, než svými starostmi.“
a no. a no, to byl velmi dobrý důvod k ušití směšně nepraktických šatů.
Šatů s vlečkou…
„ a tohle,“ řekla vévodkyně a podala Eleanor šarlatové hedvábí, „by ti také slušelo. na večeři, na karetní večírek nebo něco podobného…“
kdyby byly ve formálním salonku, možná by Eleanor dokázala posbírat zbytky zdravého rozumu a vévodkyni zastavit. a le tady v podkroví, které připomínalo spíš a ladinovu jeskyni, kde se čaj a koláčky podávaly na víku od kufru s látkami a kde na ni komorník naléhal, aby tuhle hru hrála s vévodkyní a pomohla jí tak rozveselit se, se své fantazii ubránit nedokázala.
netrvalo dlouho a už popisovala vlastní návrhy, jaké šaty by se daly z nepřeberné nabídky překrás -
ných látek ušít. koneckonců to byly všechno jen smyšlenky. V žádných ze šatů, o nichž mluvili, ve skutečnosti nikdy nikam nepůjde.
V Londýně zůstane nanejvýš několik dní, jen na tak dlouho, aby napsala strýci a dostala od něj odpověď. a pokud jí hra s vévodkyniným odhodláním použít některé z těch nádherných látek na ušití pohádkových šatů pomůže udržet si dobrou náladu, nemůže to být na škodu, že? Dovolí si těch několik dní snít o tom, že je skutečně cizokrajná princezna, která do a nglie uprchla před napoleonem.
„Mohu-li něco navrhnout,“ vložil se do jejich štěbetání komorník, když vévodkyně otevřela krabici s několika zajímavými předměty zabalenými v hed-
vábném papíru, „nic by nenaznačovalo, že slečna je uprchlice královské krve, víc, než kdyby měla
osobního sluhu, který by vypadal jako voják. někoho se znatelně cizím přízvukem.“
„ a myslíte, že byste takového člověka dokázal sehnat?“
Eleanor by se byla opět ozvala s námitkami, ale právě začala rozbalovat jeden ze zajímavých balíčků a zjištění, že obsahuje metry a metry sametové stuhy zlaté barvy, která by se skvěle hodila jako ozdoba jantarových šatů, odvedlo její pozornost. bylo to jako… znamení…
Tedy ne, že by na znamení věřila, ale…
„Domnívám se, že ano,“ slyšela vzdáleně Dawesovu odpověď, zatímco se vzrušeně natahovala po dalším balíčku. „Jeden takový muž bydlí u sestry naší hospodyně a má potíže sehnat peníze na nájem. Pokaždé, když se mu někdo pokusí pomoci získat užitečné zaměstnání, trvá na tom, že je cizí šlechtic, a až bude bonaparte poražen, vrátí se do své země, do země, o které nikdo, koho znám, nikdy neslyšel, a pak se bude moci paní batemanové za ubytování a péči štědře odměnit.“
„Tak se mi zdá,“ ozvala se Eleanor, jak doufala, uštěpačně, protože zapojení dalšího člověka do hry na neznámou šlechtičnu by plán těch dvou nenávratně proměnilo ve skutečnost, „že mu tak trochu přeskočilo.“
„Domníváme se, že svou důležitost možná přehání, to jistě,“ odvětil Dawes klidně, „ale má tak jemné způsoby, dvorné chování a vlastní tak pěkné šaty, že pravděpodobně skutečně zažil život na nějakém královském dvoře. Možná jako osobní sluha někoho vysoce postaveného.“
„Pokud doopravdy chce, aby všichni věřili, že je princ,“ nedala se Eleanor, rozhodnutá, že nikoho dalšího už do plánované maškarády, kterou ani
neměla v úmyslu hrát, zatahovat nebude, „sotva bude ochotný vydávat se za sluhu nějaké podvodné princezny, nemyslíte?“
„To záleží,“ odtušil Dawes. „Jeho finanční potíže už totiž dospěly tak daleko, že pokud si brzy nenajde zaměstnání, paní batemanová nebude mít jinou možnost, než ho vystěhovat. Jsem si skoro jistý, že se raději usadí jako sloužící v tomto domě, jehož pokoje jsou mimochodem mnohem honosnější než ty, které nyní obývá, a vezme na sebe úkol doprovázet ve společnosti mladou dámu, než aby šel do vězení pro dlužníky.“
„ a no, ale,“ zaváhala vévodkyně, „jak mu zaplatíme?“
To Eleanor překvapilo. byla by se totiž skoro vsadila, že vévodkyně nedokáže o ničem tak praktickém uvažovat a v duchu laskavosti svého osudu ze srdce poděkovala. Zdálo se, že její zaměstnavatelka konečně narazila na překážku, která jí zabrání zajít tak daleko, že Eleanor nebude mít jinou možnost, než si dupnout.
„ nemůžeme ho přece,“ pokračovala vévodkyně zadumaně, „jednoduše zapsat na výplatní seznam, který dostává Theakstonův účetní.“ komorník si odkašlal.
„Loni sice jeho milost pohrozila, že nám zadrží mzdu, ale ve skutečnosti to neudělala. a protože nám pan Mollington také zaplatil, máme všichni k dispozici nějaké úspory. každý z nás může přispět malou částkou, která bude ve výsledku stačit na to, abychom mu mohli platit po celou dobu, co tu bude, aniž by to prošlo úředními účetními knihami.“
„Dawesi,“ zvolala vévodkyně, „vy jste celý rok brali dva platy? nikdy jste na to neupozornili? Darebáci!“