Doprostřed příjemného i bolestivého rozjímání jí
najednou vpadla vzpomínka na harlandovu smrt. p řed očima měla manželovu tvář zkroucenou vztekem, jak tam umíral u jejích nohou. Krev mu stékala po spánku a do jemných blonďatých vlasů.
Jakmile přestal harland dýchat, pustila do stáje hřebce a nechala tam zvíře s jeho tělem. roztřesenými prsty skryla zakrvácené kladivo hluboko do skladů své objemné, nadýchané sukně.
Nic není nikdy takové, jak to vypadá. to se učila pořád znovu a znovu.
harlandova smrt. Ztracené zlato. aurelian de la tomber, který se před ní zčistajasna objevil na ulici uprostřed plískanice jedné mrazivé noci.
Kolem nich je nepřehledné předivo pravdy a lží, osobního prospěchu a utrpení. v šechno tolikrát propletené jako zašmodrchané klubíčko vlny. a vším se vine zamotaná nit politiky.
Co jí na tom všem pořád uniká? Kde je to poslední vodítko, které musí najít, aby ho chytře použila?
Je přece tak šikovná na řešení záhad a hádanek, na hledání ztracených dílků skládanek. to připouštěl dokonce i harland.
Zavrtěla prudce hlavou a snažila se zahnat myšlenku na svého chamtivého a krutého manžela. ty jeho obehrané naděje. Myslela si, že tím, že na pařížskou ambasádu poslala sošku a dopis, zničila sílu francouzského zlata. h arlandova chamtivost znala jenom takové meze, jaké mu ostatní dovolili.
Nepočítala ale s těmi, kteří jejího manžela obklopovali. v šechny ty patolízaly a lháře. Jejich lži a klam nebrala v potaz, a to byla chyba.
to byla chyba, které se dopustila. Už nikdy se to nesmí opakovat.
Nesmí důvěřovat vůbec nikomu. Dokonce ani člověku, který v ní rozpaloval vnitřní plamen a ze kterého se jí vždycky rozbušilo srdce. Možná právě jemu by měla důvěřovat ze všech nejméně.
pátá KapItoLa
ten dopis dorazil další den dopoledne, právě když se violet společně se švagrovou chystala odejít z domu na procházku po hyde parku. p řečetla si krátký vzkaz a rozhodně ho zastrčila do kabelky.
Udělalo se jí nevolno. Cítila se vyděšená. Měla pocit, jako kdyby se najednou odněkud vynořila celá pravda a celý svět si s ní teď mohl dělat, co chce. Nejenom s ní, také s a maryllis a jejími chlapci, kteří na ni hleděli svými malými smutnými obličejíky. p ro nás dva není žádná budoucnost.
Řekla to snad nahlas? Ne. a mara se stále usmí-
vala a komorná jí právě bez zaváhání podávala teplý plášť. Starý jasně zelený plášť s výraznou barevnou sponou připíchnutou na límci.
vždyť je to tak očividné. Ještě před chvílí, když si vybírala oblečení, se cítila tak odvážně a neohroženě. Nechtěla se ohlížet na žádná pravidla. teď měla v ústech hořkost.
Spona byla jako terč, který si na sebe právě připnula. Zasáhněte mě. Miřte přesně sem. Udělejte, co můžete, abyste mě vymazali z povrchu země a spolu se mnou všechny kolem mě. teď si ale nemohla jít plášť vyměnit za jiný, aniž by tím nevyvolala otázky.