Zvedl dlaně v odmítavém posunku. „Jen si hraju na ďáblova advokáta.“
„Ano, znám všechny argumenty proti. Je jen málo hluchých dětí a daleko víc urgentnějších případů. p roč si ale lidé myslí, že by to prospělo jen mladým? c o starší lidé s poškozeným sluchem? Kdyby se základy znakové řeči učilo víc lidí, vím, že by to bylo prospěšné. v téhle době bychom měli dělat vše, aby nás všichni slyšeli a my slyšeli je.“
vášnivostí, s níž hovořila, si vysloužila jeho bezmezný obdiv. p řál si, aby teď mohla spatřit totéž, co vidí on, osobu připravenou, ochotnou a schopnou bojovat za ty, kdo za sebe nemohou bojovat sami. nedovedl pochopit, proč se se stejným úsilím nedovede bít i sama za sebe.
„c o Aleksander? ten by ti s tím pomoct nemohl?“ nadhodil.
„ten má teď svých starostí až nad hlavu.“
„určitě to není snadné,“ uznal. Jako plukovník věděl, co znamená povinnost vést stovky, tisíce mužů. věděl také, co s sebou nese povinnost zapojit se do akce, o níž instinktivně ví, že nedopadne dobře. nevěděl, jestli Aleksandrovy ruce svázala dvorní pravidla nebo politická hra, ale chápal, jak těžké je prosazovat změny, proti nimž se postavili všichni ostatní.
„Budeš moct stellanovi pomoct i potom, až se vzdáš titulu?“ optal se. i hned poznal, že se dotkl slabého místa v jejím plánu. Kdyby byl na jejím místě, útočil a opravdu chtěl útok dovést do konce, využil by k tomu svoje výjimečné postavení. nebyl by to sice nejčestnější způsob dosažení cíle, ale nepochybně účinný.
„udělám všechno, co bude v mých silách, předtím i potom, pokud bude potřeba.“
oba se zatím v hovoru vyhýbali Aleksandrově
podmínce, podle níž se bude Freya moci vzdát titulu
pouze tehdy, pokud jej dovede přimět, aby přijal medaili. Kjella se teď nečekaně zmocnilo se podezření, že ji bratr vmanipuloval do postavení, kdy mu prospěje každý z možných výsledků. spoléhal, že ji přiměje, aby se nevzdávala titulu, nebo ona jeho, aby přijal medaili.
Křupavý chléb mu uvízl na patře a vsál do sebe všechnu vlhkost jeho jazyku. Musel sáhnout po sklence vína, i tak ale ucítil, jak mu jídlo v ústech trpkne. stále si nedovedl představit, že by přijal vyznamenání za akci, která stála enza život. Zarazil se a přiznal si bolestnou pravdu, že enza nezabila akce, ale on. Freya si ihned všimla změny v jeho chování. Ztuhl a jako by se stáhl sám do sebe. dolil jí sklenku a zahrnul ji otázkami o tom, jaká pomoc by se mohla stellanovi hodit v dlouhodobém výhledu, jí ale připadalo, jako by se duchem ocitl někde úplně jinde. tušila, co onu změnu způsobilo. nepochybovala, že tak či onak souvisí s hlášením o akci a jeho neochotou přijmout za ni vyznamenání.
nelíbila se jí představa, že by ho její svoboda měla přijít tak draho. tato myšlenka také zdusila všechny otázky ještě předtím, než se jí stačily vydrat na jazyk.
Kjell byl nejodhodlanější a nejoddanější muž, jakého kdy poznala. nic na tom nezměnil ani čas, ba právě naopak, zdálo se, že tyto jeho vlastnosti jen posílil. smysl pro povinnost byla ostatně jedna z vlastností, za které jej obdivovala a která je teď na jakési nevědomé rovině spojovala.
vážila si ho i proto, že respektoval její povinnosti a nesnažil se je zlehčovat či zpochybňovat. Možná právě proto si domyslela, že pokud se rozešel s kariérou vojáka, muselo se stát něco opravdu odporného. to něco se však skrývalo za hradbou mlčení, která ale dovedla chránit i věznit.
vrhla pohled z okna. světlo dopadající z pokoje
vykouzlilo z temné tmy několik kotoučů sněhových vloček. Zavířily a beze stopy zmizely v strašidelné tmě okolní krajiny. Z kamen dál sálalo hřejivé teplo a Freya tušila, že by se měla cítit pohodlně. Kjellův chlad ji ale vyváděl z míry snad ještě více než mrazivá jezerní voda, do níž se dopoledne vrhla.
„Kávu?“ přerušila její myšlenky Kjellova otázka. Zadívala se na talíř a zjistila, že je prázdný. nepřítomně přikývla a mlčky sledovala, jak jej Kjell odnáší spolu s ostatním nádobím do kuchyně.
„Ano, prosím,“ zavolala za ním a zamyslela se nad tím, z jakého směru by bylo nejvhodnější začít hovor na tak obtížné téma. Kjellovi se z ní povedlo vymámit přiznání smyslnou rozkoší, věděla ale, že kdyby chtěla postupovat podobně, neuspěla by. strohost vojáka vyžadovala přímé střetnutí. Hluboko v duši ale cítila, že muž, jehož chce doopravdy objevit, je skrytý až hluboko pod vojáckou maskou. uslyšela, jak plní kávovar, a zjistila, že už nedovede jen nečinně přihlížet. vstala, vydala se za ním a s každým krokem v ní sílilo nutkání obnovit duševní spojení, které přerušil jeho prudký odchod. Zezadu jej objala a položila mu tvář na záda. vnímala tep jeho srdce a teplo jeho těla.
p řekvapeně ztuhl a jeho svaly se nejdřív napjaly, pak znovu uvolnily. položil jí dlaň na ruku a pár chvil ji na ní podržel.
„ neříkej to.“ Jeho hlas byl tichý, ale dovedla z něj vycítit, jak jej zranila otázka, kterou ještě nestačila vyslovit.
Zavřela oči a znelíbilo se jí, že nedovede na celou věc jednoduše zapomenout. teď už ale nezáleželo jen na tom, jestli přijme medaili, v sázce bylo daleko víc. Byla z hloubi duše přesvědčená, že se Kjell musí postavit čelem všemu, co jej trýzní.
„ povíš mi, co se stalo?“