řekl jí, ale nechápavě potřásla hlavou. „Lék,“ objasnil jí, když váhala.
„Lék?“ zopakovala nejistě a natáhla pravou ruku k jeho prstům. Na kouzlo potřeboval obě ruce a pravá ho zrovna neposlouchala. „Ty znáš lék?“
„Ano,“ přikývl. Bříška jejich prstů se spojila a Esmedill je navedl do hadího znaku. Pak přivřel oči, aby se lépe soustředil na hadí jazyk. Syčel a cítil, jak jeho tetování opět ožilo svou skrytou magií, a zároveň vnímal i sílu léčitelky. Byla tak odlišná od siví magie, jako by pocházela z jiného zdroje, z jiného živlu. Dokončil zaříkání a uvolnil ruku.
Yefriniel se od něj odtáhla a zamyšleně si prohlížela svoji dlaň a prsty. Také to musela cítit. „Jaký je to lék?“
„Jed,“ řekl jí a zapřemýšlel, jak jí vysvětlit zbytek. Posadila se, aby mu naslouchala. „Jed z hada,“ zpřesnil a ona to po něm opakovala, aby se ujistila, že rozumí. Pak se pokusil ukázat na svazeček bylinek nad jejím křeslem. Několikrát špatně zvolila, než jí to odsouhlasil. Jména bylin byla v sivím jazyku naprosto odlišná. Podala mu bylinku a on přičichl, aby se ujistil, že se nespletl.
„Houba,“ pokračoval. „Hnědá, zkroucená, z jeskyně.“
Slovo po slovu to opakovala, než pochopila. Pak zmizela v temném chladném průchodu někde za ním.
Když se objevila, nesla několik hub stejného popisu a jednu po druhé mu předkládala, dokud si nevybral.
Trvalo skoro hodinu, než pochopila postup. Přesto ale netušila, kde má vzít tu první přísadu — jed
hada. Přemýšlela, jestli to bylo to zaklínadlo, kterým začali. Esmedill ale vypadal spokojeně. Jeho zlaté oči jako dvě zářící slunce klidně sledovaly, jak krájela houby, drtila bylinky a přilévala olej a vodu. Cítila se nesvá, pracovat v takovém šeru, přesto nemohla jinak. V jasném světle by jí nemohl pomáhat. To on znal recept. Jeho oči ji musely vést. Pak dala směs vařit.
V mezičase se k němu vrátila, aby se podívala, jestli nic nepotřebuje. Ležel s hlavou na stranu a s očima zavřenýma a klidně oddechoval. Sice se cítil lépe, ale jeho zranění mu pořád dost ubírala sílu. Přejížděla očima jeho šedou pleť a tmavě šedé krátké
vlasy, i svalnatá ramena s tetováním. Tolik se podobal elfům, a přece byl jakýmsi zvláštním způsobem jiný. Možná stylem vyjadřování. Úsporná mimika vytvářející dojem jakési exotické elegance. Elfové o něm mluvili jako o zvířátku, aby ji poškádlili.
Pak Yefriniel koutkem oka zachytila jakýsi pohyb. Zabloudila pohledem ke dveřím a vykřikla, až sebou Esmedill trhl. Skokem byla na křesle a zády se přitiskla ke zdi, jako by po ní chtěla vylézt ke stropu. A kdyby mohla, opravdu by to udělala.
„Yefriniel?“ zeptal se tiše Esmedill. V jeho hlase zaznívala únava. Stočil hlavu směrem, kterým se dívala, ale na zem neviděl.
„Had,“ zakňourala vyděšeně a nohama vystoupila na opěrky.
„Sukvez,“ zvedl prsty levé ruky. „Zavolali jsme ho, pamatuješ? Jed hada,“ připomenul jí.
„Cože?“ kroutila tvář odporem.
„Přítel,“ řekl s pokusem o uklidňující úsměv. Had se po zemi doplazil až k posteli a jeho hlava konečně dorazila do jeho zorného pole. „Přítel,“ zopakoval, aby mu rozuměla. Pak se otočil k šedému hadovi s černo zelenými šupinami vytvářejícími na jeho tlustém hřbetu pravidelný vzor. Pokoj zaplnilo Esmedillovo syčení. Yefriniel to připadalo, jako by s hadem hovořil. Nebezpečné zvíře se zastavilo, zvedlo hlavu do výše a několikrát kmitlo jazykem. Pak se pomalu vydalo k Esmedillovým prstům.
„Yefriniel, misku,“ přerušil Esmedill své syčení.
„Lék,“ přidal naléhavěji, a až ta obava o umírající přátele v ní probudila špetku odvahy. Zašmátrala rukou vedle sebe po zdi k poličce s prázdnými hrníčky. Jeden z nich shodila a on se roztříštil na několik střepů.
„Přítel,“ ujistil ji Esmedill. Had už dorazil k jeho dlani, vklouzl do ní, jako by si přál být pohlazen. Pak se začal obtáčet kolem zápěstí a šplhal výš. Yefriniel se slzami na krajíčku konečně sevřela hrnek roztřesenými prsty a natáhla ruku k Esmedillovi.
„Musíš to udělat ty,“ kývl ke své zraněné ruce. Nemohl si od ní nádobu vzít. Ani levou by nebyl schopen zvednout tak vysoko.
„Já nemůžu,“ špitla.
„Jsem hadí princ,“ prozradil jí a trpělivě čekal, až slova přizpůsobí elfské výslovnosti. To poslední zopakovala několikrát po sobě, jako by nedokázala uvěřit.
„Musí mě poslouchat,“ ujistil ji Esmedill. „Neublíží ti. Přišel ti pomoct. Tobě a elfům.“