Kastell se v rozpacích odvrátil. „Jakou podle tebe máme šanci?“
Maquin dlouho neodpovídal. „Myslím si, že za Rhenem nás už daleko pronásledovat nebudou. Pokud se nám podaří překročit tuhle řeku do Isiltiru, pravděpodobně nás nechají být. Ale dřív asi ne, když se za námi ženou až sem.“
„Ale od Rhenu jsme sem jeli pět dní,“ namítl Kastell a snažil se nenechat v hlase znát strach.
„Ano, to je pravda, jenže předtím jsme jeli jinou rychlostí, kterou určovaly povozy. Už teď jsme urazili cestu, která nám s nimi trvala skoro dva dny.“ Pak však Maquin svraštil obličej. „Ale koně začínají být unavení, moc jsme je hnali. Jestli se máme dožít rána, nesmíme sice na noc zastavit, ale musíme jet pomaleji. Odhadoval bych, že jestli nás Hunenové nedostihnou do zítřejšího poledne, bude už řeka na dohled. Pokud pojedeme celou noc a pokud pod námi koně nepojdou.“
„K čemu spánek, když to znamená dostat kopím do zadku?“ řekl Kastell. Maquin zachmuřeně přikývl.
Pojedli něco nasoleného masa, které si opláchli vodou.
„Nasedat. Uvidíme, jestli ještě spatříme východ slunce.“
Noc uplynula Kastellovi jako v mdlobách, koně kráčeli většinou jen pomalou, vyčerpanou chůzí. Kastell několikrát nakrátko usnul, ale pokaždé se zase s trhnutím probudil, zrovna když užuž sklouzával ze sedla. A nejednou také napřáhl paži, aby před stejným osudem ochránil Maquina. Tichou modlitbou děkoval Elyonovi za to, že nebe zůstalo po celou noc jasné. Svit hvězd a měsíce jim ukazoval cestu horskou pěšinou. Jitro přišlo nenápadně. Obloha nejdřív zešedla a pak se přelila do tmavě modré, než si oba jezdci vůbec uvědomili, že skončila noc. Maquin ale nedovolil zastavit. Louky dole pod horami pokrývala hustá mlha, která se jako šedivá deka rozprostírala až k patě lesa. Maquin si ji podezíravě prohlížel a zarytě vedl koně dál vpřed.
Když nakonec zastavili, divže ze sedel rovnou nespadli. Slunce už je pálilo do zad a mlha dole se vypařila. Kastell se snažil zjistit, jestli je obři pořád pronásledují, ale slunce stálo tak nízko, že ho oslepovalo, když mhouřil oči na horskou cestu.
„Pij,“ zamumlal Maquin, nalil si vodu do dlaně a nabízel svému koni.
Kastell se znovu ohlédl. Ze slunečního disku se vylouply černé postavy. Objevily se blíž, mnohem blíž, než by považoval za možné. Popadl Maquina za paži a polekaně vyjekl.
„Jedeme!“ zakřičel Maquin a strčil Kastella ke koni.
Nemilosrdně kopali koně do slabin, hnali je plným tryskem, veškeré představy o mírnějším tempu vzaly zasvé, když se teď na ně dotahovala smrt. Kastell cítil, jak v něm narůstá panika, křičel na koně a pobízel ho k ještě rychlejšímu tempu. Přehoupli se přes hřeben a v dálce před sebou spatřili záblesky světla: to se řeka Rhenus vinula svou cestou z hor. Pěšina pak zase klesla do mělkého údolí před dalším vrškem a řeka zmizela z dohledu.
Za Kastellovými zády se ozval výkřik následovaný ranou. Kastell se otočil v sedle a uviděl Maquina ležet na zemi, za ním se válel jeho kůň s přední nohou ohavně zkroucenou pod sebe. Kastell otočil koně, vrátil se k Maquinovi, který se zrovna namáhavě zvedal na nohy a na tváři se mu spékal prach s čerstvou krví. Jediný pohled na Maquinova koně stačil, aby bylo jasné, že ten už nevstane.
„Zlomil si nohu,“ řekl Maquin. Kastell mu podal ruku, Maquin ji popadl a vyšvihl se do sedla za Kastella. Kůň zatancoval na místě, nohy se mu třásly. Kastell zaklel a pobídl ho. Kůň se sice rozjel, ale ne o mnoho rychleji než rychlostí chůze. Ujeli jen pár kroků, když Maquin zaláteřil a svezl se z koně na zem.
„Jeď, chlapče,“ řekl Kastellovi. „Jestli to přežije i jen jeden z nás, bude to něco.“ Kastell na něj upřel mlčky pohled. „Jeď už, chlapče,“ zamručel Maquin a začal si s klidem nasazovat helmu. „Jeď hned,“ naléhal, „než bude pozdě i pro tebe. Viděl jsi řeku?“ Kastell přikývl. „S tím časem, který ti tu získám, máš pořád ještě naději. Není to žádná hanba, chlapče. Žij.“
Kastell chvíli jen seděl, myšlenky se mu v hlavě honily ve vyčerpaném víru, pak zavrtěl hlavou a sesedl z koně. „Tak snadno se mě nezbavíš,“ zamručel. Maquin se potemněle usmál. „Pak mi alespoň dej své kopí. Já to své nechal v obryni a ty bys netrefil ani loď na deset kroků.“
Kastell se zazubil. Předal Maquinovi kopí, odvázal svůj štít. Kůň byl u konce sil, k nadcházejícímu boji už stejně nemohl posloužit. Kastell ho vší silou plácl do boku, kůň vyběhl do svahu a zmizel za kopcem.
Oba muži stáli bok boku. Cestou ze svahu, ze kterého oba před chvílí sjeli, se teď blížili Hunenové. Kastella v žaludku bodl strach, střeva se mu proměnila ve vodu — obři je spatřili a začali vydávat podivné, táhlé zvuky připomínající vytí. Pak zmlkli, jen jejich těžké okované boty duněly o zem. Kastell je zkusil spočítat. Bylo jich nejméně dvacet, možná i víc, těžko říct. Ženy šly rozeznat jen podle toho, že jim chyběly kníry a vousy. Slunce se zablesklo na železe, když obři z popruhů na zádech tasily sekyry a kladiva.
Kastell uslyšel šepot, otočil se a uviděl Maquina se zavřenýma očima, rty se rychle pohybovaly. Pak Maquin rázně otevřel oči, napřáhl ruku a mrštil kopím. To vystoupalo vzhůru a pak ladným obloukem zase kleslo. Jeden z obrů zavrávoral, padl a už nevstal.
Kastellův meč sykl, jak mu vyjel z pochvy. S mečem v ruce se cítil jako proměněný, už ani trochu nesvůj. V duchu si přísahal, že s sebou přes most mečů vezme přinejmenším jednu z těch oblud. Kdesi v dálce za sebou uslyšel hřmění, jako by se blížila bouřka. Rychle se podíval na nebe, ale obloha byla jasně modrá. Obři už přišli dost blízko, aby se daly rozeznat rysy jednotlivých tváří. Těla jim chránila černá kožená zbroj, která je obepínala ve zvláštních obrazcích. Po pažích se jim vinulo tetování, v bledých tvářích rámovaných spletenými černými vlasy žhnuly temné oči, mužům kolem úst splývaly dlouhé kníry.
Obři už obcházeli Maquinova padlého koně. Kastell zamumlal poslední modlitbu k Elyonovi a zvedl meč. Znovu zahřměla ta bouře. Tentokrát neodeznívala, naopak, sílila. To už ho ale Maquin odstrkoval z cesty, Kastell padal a kutálel se po štěrku, rozhořčeně protestoval. Hřmění dál sílilo, zem se rozechvěla a Kastell si uvědomil, že ten hluk nepochází z nebe, ale zpoza vršku za jejich zády. Na jeho vrcholku se najednou objevili koně, načež se jako obrovská vlna valili dolů. V čele jel v zářivé zbroji Kastellův strýc jako nějaký anděl pomsty z dob před Pohromou. Romar dorazil.