Podle Aristotela je základním významem fysis (přírody) být podstatou jsoucna.
Schelling sjednocoval ve své naturfilozofii rozum s absolutnem přírody.
Duch prostupuje přírodou a stoupá k člověku.
Podle Bergsona je příroda neustálou změnou a nahodilostí, tvůrčí (nikoli předzjednanou) silou.
Současná společnost je podle něho společností instrumentálního intelektu, který se cítí doma v neživé přírodě.
U Heideggera je charakter lidského poměru k přírodě určen metafyzickou podstatou evropského myšlení a konání, jež se nejvíce zpředmětňuje v technice; odtud plyne technologicky dobyvační poměr člověka k přírodě.
Podle Blocha je třeba přistoupit k nové vyvážené alianci s přírodou, překonat techniku manipulativního ovládání, dojít opět k vzkříšení estetického vztahu k přírodě.
Dnes se filozofie přírody vytváří v souvislosti s ekosofii, filozofickou antropologií, s kritickým postmoderním myšlením.
Filozofie subjektivity
Filozofie, jež vede ke konstituci sebevědomého subjektu nezávislého na jakékoli vnější moci a autoritě, chce používat jen svého vlastního rozumu, uskutečnit plně lidskou autonomnost (Kant, Husserl aj.).
Filozofie techniky
Filozofická disciplína, která se zabývá technikou, jejími gnozeologickými, etickými aj. aspekty, jak dopadají na člověka, jakou hrozbu technika může představovat (Heidegger, Gehlen, Scheler, Spengler, Weber).
Pozitivně viděl techniku např. Des Sauer.
Filozofie vědomí
Forma filozofického myšlení vycházejícího z výkonu sebe-vědomí.
Již Augustinus poukázal na nutnost náležitého zvnitřnění, na reflexi obracející k sobě samému (jako posléze Kierkegaard).
Na to mohl dále v novověku navázat Descartes se svým cogito ergo sum (myslím, tedy jsem) jako základem poznání; pak též Kant, Fichte, Schelling, Hegel a Husserl s jejich transcendentální filozofií.
Platné poznání se konstituuje skrze transcendentální sebevědomí subjektu.
Na to mohli kriticky navázat Heidegger, Fink, Patočka s jejich prohloubením fenologie s vyzdvižením problematiky světa, druhého, přírody.
Filozofie vědy
Směr ve filozofii, který zkoumá strukturu vědy a metody získávání vědeckých poznatků; někdy se ztotožňuje s vědou o vědě.
Filozofie vědy se opírá především o pozitivistické koncepce v teorii poznání, o prostředky matematické logiky, teorie her a modelů kybernetiky – s cílem analyzovat jazyk vědy.
Hlavními představiteli jsou Wittgenstein, Kuhn, Feyerabend.
Teorií vědy se zabývali ze svých hledisek i Bachelard, Lacan, Foucault.
Filozofie života
Směr ve filozofii, který zdůrazňuje život, prožitek života, jeho plnost; aby člověk poznal život, je třeba s ním splynout, postavit se mimo protiklad hmoty a ducha.
Zakladateli filozofie života jsou Nietzsche a Dilthey.
Dalšími představiteli jsou Rádl, Scheler, Spengler.
Životní vzmach tvůrčího života zdůrazňoval Bergson.
Život lze vystihnout a zachytit jen intuitivně, na základě vžívání, vciťování, porozumění, uměleckého poznání.
Proti kalkulativnímu rozumu se klade život, opojení činem.
Pro Nietzscheho je život akumulací síly a moci.
Živoucí zkušenost života se klade proti abstrakci, vyzdvihuje se nekonečná tvůrčí síla plného života.
Prvky filozofie života přecházejí do existencialismu, personalismu, filozofické antropologie.
Už Schlegel vystupoval proti systematice absolutního myšlení, ve své filozofii života se obracel k niternému životu ducha, k celistvosti duše a vědomí, k hlubinám života.
Podobně Schopenhauer, Kierkegaard.
Analytická filozofie
Metoda filozofického myšlení vycházející z empire a logiky; někdy se ztotožňuje s analytickou filozofií jazyka.
Jako teorie vědy se vztahuje na zkoumání problémů vědeckého poznání a utváření teorií.
Její počátky lze nalézt u Fregeho, Wittgensteina, Russella, Mora.
Dále se jedná o logický pozitivismus Vídeňského kruhu (Carnap, Schlick, Neurath, Reichenbach), o polskou větev analytického filozofování: Adjukiewicz, Tarski.
Dalšími představiteli analytické filozofie jsou Fiala, Tichý, Quine, Davidson.
Kritická filozofie
Z krize rozumu vzešlý druh myšlení v období osvícenství; Kant inicioval vznik této filozofie ve snaze podpořit lidský rozum, jeho autonomii.
Ukázka elektronické knihy